"Člověk" je mrtev - ať žije člověk!

Bylo to příznakové a přízračné zároveň. Vídeňský Burgtheater hrál "volně podle Josepha Rotha" o Antikristovi, o konci Evropy a kultury měšťáků − a to v měšťanském divadle na pražských Vinohradech! Tedy na scéně, která naopak staví na udržování tradic klasického světa maloburžoazie, v němž, jak kdysi vysvětloval ředitel divadla Tomáš Töpfer, se setkávají pan lékárník, pan doktor, pan soudce či pan právník, aby společně pohovořili o společnosti, umění a lidských hodnotách.

Burgtheater v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka vnesl do tohoto poklidného světa, který se snobsky dojímá nad svou vlastní kulturností, úplně jiného ducha, který se pral s jevištěm i nakadeřenými stěnami divadla. Nebyl to jen onen rothovský duch meziválečné atmosféry, v níž bylo až fyzicky cítit přicházející nacistickou apokalypsu. Byl to především pocit současného zmaru, pocit nového rozpadání se, jenž souvisí s novou Evropou, která se v rychle se měnícím světě neumí vyrovnat sama se sebou.

Nejvíce je to vidět na simmelovské figuře "Cizince", který vpadne do rozehraného představení dějin jako výčitka i definiční prvek zároveň.

Režisér Antú Romero Nunes (narodil se v Tübingenu v roce 1983, ale má chilsko-portugalský rodokmen) si samozřejmě pohrává s aktuální problematikou imigrantské vlny uprchlíků všeho druhu.

Nejde mu však o pouhé pranýřování falešné morálky měšťácké společnosti (Bürger, Stadtmensch, Städter), jakkoli ta dostává co proto, neboť právě "měšťák" je oním Antikristem, kterého je třeba zbavit moci a zabít. Antikristem, který překrucuje své vlastní hodnoty podle toho, jak se mu to zrovna hodí, podle toho, co mu diktuje vnější i vnitřní strach. Antikrist, "slušný člověk", který pro vlastní klid, pro kulturní pohodu (v Divadle na Vinohradech, v Burgtheateru, ve společnosti apod.) nakonec kývne na vyhlazovací tábory a likvidaci veškeré jinakosti.

Cizinec, Ausländer, má u Nunese naštěstí mnohem širší význam, takže se představení nezlomí do jednovrstevné politické agitky. Ausländer se totiž stává figurou definiční, a to nejenom proto, že právě Cizinec, jak věcně popsal již zmiňovaný George Simmel, nám nejlépe ukazuje, co jsme zač, odhaluje naše skutečné já, které bez tohoto zrcadla nevidíme.

Nunes poměrně přímočaře tvrdí, že Ausländerem, v existenciálním i v prostém smyslu každodenního života, jsme dnes všichni. Vytrženi z kořenů i ze sebe jakožto lidské podstaty, bloudíme světem, jakkoliv se měšťákovi může zdát, že život vedený podle svých hodnot jako "sebe-podnikatel" a "sebe-marketér" dál v ložích svého divadla světa drží pevně ve svých rukách.

A tak na jevišti − ach, ne, proboha, ne! − padne i otázka "Co je člověk?", na kterou není a nikdy už nebude jasná odpověď. "Ó, jak zbloudilí jsme…" Ironie je namístě, protože otázka po podstatě Člověka (ano, velké písmeno, nejen proto, že podstatná jména jako "der Mensch" se v němčině píší s velkým "M") zní v českém prostředí velmi nepřípadně, neboť připomíná dobu, kdy se Člověkem šermovalo na komunistický způsob.

Má to ale i jiný důvod: česká společnost, zřejmě na rozdíl od té rakouské, necítí nostalgii po Člověku, a vše lidské je jí v tomto smyslu spíše cizí. Vystačí si se svým sedláckým či měšťanským rozměrem světa. A také s praktickou morálkou, kde se hodnoty kroutí dle situace, nikoli s neživým světem ideálních hodnot.

Zdá se nám tak, že jsme tím mnohem blíže životu, o němž Ideje jako Člověk nic neříkají. Jako bychom si potichu šeptali jednu ze závěrečných vět Foucaultových Slov a věcí (1966): "Člověk je stopa v písku, kterou smyje příliv…"

Člověk zmizel, ale zůstávají lidé, kteří své lidství musí dokazovat v běhu každodennosti. Polidšťovat se tím, že musí sami na sobě a na svém vlastním těle denně dokazovat, čím a jak jsou. To je ovšem sebe-vztah, k němuž v měšťáckém poklidu ve Vinohradském jen málokdy a velmi těžko dojdeme. Ledaže přijde Burgtheater a s režisérem Nunesem zvolá: Člověk je mrtev! − a přesto žije: musíte ho hledat v setkání s druhým den co den co den…