Nejnabitější ze všech Star Wars. Režisér Johnson donutí každého diváka sáhnout po kapesníku

Největší filmová hádanka letošního roku byla konečně vyřešena. Zněla prostě: Jak si poradí nový režisér Rian Johnson v nejdražší hollywoodské hračkárně jménem Star Wars? Prostá je i odpověď: Snad nikdy v historii nejslavnější sci-fi ságy všech dob z ní jeho předchůdci nevytáhli na plátno takové množství hraček.

A řeč není o tom, že by scenárista a režisér Johnson zahltil osmou epizodu Hvězdných válek s podtitulem Poslední z Jediů novými postavičkami, které se budou dobře prodávat v obchodech se zbožím pro děti. I když ty se do okatých potvůrek jménem Porgové jistě zamilují. A dospělí si zase užijí scénu, v níž se dozvědí, jak chutná maso Porgů.

Přesně v takových hravých drobnostech − jichž je ve filmu řada − se Johnson projevil jako talentovaný a svébytný filmař, který dokázal potěšit fanoušky vším tím, co bylo na Star Wars vždy nejkouzelnější a nejdojemnější. Zároveň našel prostor pro vlastní invenci a osobitý rozvoj ságy.

Snímek Poslední z Jediů je v každé ze svých 150 minut dějově nejnabitější ze všech dílů. Samozřejmě jde o starou známou zápletku, v níž fašisticky vyhlížející organizace Nový řád − pokračovatel Impéria z původní trilogie ze 70. a 80. let − dále útočí na zbytky rebelů, kteří vzdorují nástupu těchto temných sil.

Režisér předchozí, sedmé epizody J. J. Abrams předloni načal novou trilogii ze světa Star Wars snímkem, jenž byl sice skvělou, ale pro některé až příliš velkou poctou první části ságy z roku 1977.

Johnson rozvíjí původní myšlenky odvážněji. Najednou například dává mnohem hlubší smysl, proč zlosyn Kylo Ren ze sedmé epizody nebyl hrozivým nástupcem či klonem padoucha Darth Vadera z původní trilogie, ale spíš nevyrovnaný klouček. Byť klouček, který díky ovládání temné vesmírné Síly má superschopnosti.

Poslední z Jediů rozpracovává motivy z páté epizody Impérium vrací úder z roku 1980, která je mnohými fanoušky považována za nejlepší a nejtemnější část.

Dojde tu opět na setkání mistra s žákem i na pozemskou bitvu s obřími čtyřnohými tanky. A znovu se při některých setkáních hrdinů s padouchy, již vždy nebyli padouchy, v divácích rozechvějí emoce na stupeň "husí kůže a mrazení v zádech".

Zápletka se rozvíjí ve dvou liniích. V první rebelové utíkají nekonečným vesmírem před nepřátelskou hvězdnou flotilou. Druhá si vystačí s malinkým zeleným ostrovem, kde přebývá poslední rytíř Jediů Luke Skywalker. Poslední, kdo ovládá magickou Sílu, jež proudí vesmírem, a používá ji k dobrým, nikoli zlým účelům.

Právě na tom titěrném ostrově, kde se Lukea snaží přesvědčit mladá adeptka na rytířku Jediů jménem Rey, aby se neodvracel od světa a stal se jejím učitelem, vznikl celý svébytný ekosystém. Tady režisér Johnson umí být zábavný, rozehrát paletu citů a neváhá vydat energii na takové detaily, jako když Luke stoupá skalisky a v pozadí se v mořských hlubinách na vteřinku mihne obří tvor.

V těchto chvílích ožívá onen imaginativní svět, který v 70. letech stvořil George Lucas. Svět mnohem větší než plátno a představivost diváků.

Johnson však navíc je vizuální puntičkář. Dovede vytvořit intimní i impozantní chvilky čistě pomocí střihu − třeba když si Rey telepaticky povídá se svým zlým protějškem Kylo Renem. A pokud někoho z diváků přepadly při sledování pochyby, zda se navzdory všem nápadům trochu nevytratily emoce, kterých byl předchozí díl plný, poslední třetina ho vyvede z omylu.

Finále na solné planetě, jejíž bělostná půda při každém pohybu vybuchuje gejzíry rudé soli, vedle až baletní krásy akčních scén dovrší jednu z ústředních myšlenek filmu: že někdy je lepší obětovat ego a nehrdinsky ustoupit než strhnout na sebe všechnu pozornost a slávu. A učiní tak způsobem, který donutí sáhnout po kapesníku snad každého z diváků.