Avishai Cohen v Česku: Izraelský basista se z divadel dostal až do hal a na bankovní večírky

Málokoho mohli Češi naposlouchat jako Avishaie Cohena. Zpívající izraelský kontrabasista zítra v pražském Foru Karlín odehraje svůj dvaadvacátý tuzemský koncert a nad zaplněným sálem opět zůstane rozum stát. Proč právě Cohen? Vždyť začátkem tisíciletí sem začal jezdit jako jeden z mnoha mladých jazzových instrumentalistů. Jeho první vystoupení navštěvovali především muzikanti ctící basistovu technickou zručnost.

Jistě pomohlo, že hned Cohenovu premiéru v brněnském divadle roku 2004 zaznamenal štáb České televize, jejíž dramaturg Vladimír Strakoš uměl poznat talent. Ale jen proto se Cohen nevracel. Z divadelních a klubových sálů postupně přešel do velkých síní typu Rudolfina, koncertoval na festivalech, náměstích, dokonce na soukromém večírku J&T Banky.

V Česku, odkud pochází jeho dědeček, od divačky obdržel nabídku k sňatku a zúčastnil se pochodu proti neonacismu. Přijížděl s triem, většími sestavami, později využil orchestr.

Několik projektů naživo představil, ještě než je natočil. A zdejší posluchač mohl zblízka sledovat zrovna dobu Cohenova největšího rozletu.

Basistova hudba je dnes směsí vlivů − moderního jazzu, arabských stupnic, harmonií z romantické klasické hudby či lidových písní, které v Izraeli rozšířili přistěhovalci z východní Evropy. To vše Cohenovu muziku vzdaluje konzervativnímu jazzu. Také pointou Cohenových skladeb nebývají sólové improvizace hudebníků, nýbrž celkový rytmický vývoj. To díky němu Cohenova hudba vtahuje.

Trio ve formátu kontrabas, bicí a klavír umí prací s dynamikou vytvořit naléhavý dojem. Posluchač má okamžitě pocit, že o něco jde. U vytržení sleduje, jak živelně muzikanti pracují s polyrytmy. Nepravidelně střídají a vrší na sebe krátké rytmické útvary. Zastavují a znovu začínají, opakují chytlavé figury, vytváří pravidelný pulz. Živočišně hýbou hudbou. A Cohen, jenž si pomáhá perkusivními údery na korpus kontrabasu, ten pulz cítí a prožívá, k potěše publika nástroj obhospodařuje charismatickými gesty.

Sám říká, že hraje kvůli rytmu − jistě ho zajímá jako kontrabasistu. Ovšem jeho uši zároveň rozpoznají nosnou melodii. A Cohen je přitažlivý autor, vytváří kompozice s přehlednou stavbou. Témata rytmizuje a přitom je neupozadí.

Letos sedmačtyřicetiletý rodák z izraelského mošavu, tedy zemědělské osady podobné kibucu, k tomu měl jisté předpoklady. Maminka mu často pouštěla Bacha, v jehož dílech Cohen obdivuje matematickou hudební strukturu, ale silně vnímá také duchovní náboj − dnes sám usiluje o podobný tvar.

Hudebně pro něj bylo určující, když v dospívání začal obdivovat již nežijícího baskytaristu Jaca Pastoria, velkou osobnost nejen po technické stránce, ale také tím, jak svůj hráčský styl uměl zužitkovat při kompozici. Avishai Cohen se tedy naučil na baskytaru, a když jako dvacetiletý popadl kontrabas, přirozeně na tento nástroj přenášel už naučené jazzrockové figury. Tehdy Bach pomohl podruhé − aby měl na kontrabas co cvičit, Cohen si pro něj upravil Bachovy cellové suity.

Začátkem 90. let usoudil, že potřebuje do světa, a vyrazil do New Yorku. Přes den pracoval na stavbě nebo stěhoval nábytek, večery však trávil okolo jazzklubu Smalls ve společnosti latinskoamerických přistěhovalců. Jejich hudba Cohena zajímala víc než americký jazz. Vystupoval s Portorikánci či Kubánci, hrál reggae. Vstřebával afrokaribské postupy a rytmické prvky salsy, montun, tumby a dalších písňových tvarů. V jeho hudbě jsou dodnes slyšet.

Přes krátké účinkování s panamským klavíristou Danilem Pérezem se pak Cohen dostal k slavnému pianistovi Chicku Coreovi, jenž jej angažoval do akustické sestavy Origin. Tehdy začalo být o Izraelci prvně slyšet. A o to bylo překvapivější, když kapelu začátkem tisíciletí opustil, z New Yorku se přesunul zpět do Izraele a začal sólovou dráhu.

V Americe už si jméno nikdy neudělal − dodnes Cohen nejčastěji vystupuje na starém kontinentu a například ve Francii je prvotřídní hvězdou. Na obálky amerických jazzových časopisů ale nepronikl.

Cohenova sólová dráha byla zpočátku spjatá s formátem tria, jemuž ale klavír nedominoval. Témata písní často zněla unisono − nejdřív je společně hrály kontrabas s klavírem, každý v opačném rejstříku, později se přidala třeba arabská loutna oud.

První trio s klavíristou Samem Barshem je dnes už zapomenuté, výrazný odkaz ale zůstává za sestavou, v níž působili klavírista Shai Maestro a bubeník Mark Guiliana.

Právě v tomto složení Cohen nejčastěji navštěvoval Česko, kde posluchače uváděl do vytržení rytmicky mrštnými kompozicemi jako Feediop s funky groovem a koncerty završoval etudou Remembering, bachovsky vystavěnou ukolébavkou.

Vrcholnou podobu tria roku 2008 zaznamenalo album Gently Disturbed a po něm Cohen udělal tlustou čáru. Na následující desce Aurora začal zpívat, často protichůdně vůči linkám, jež zároveň hrál na kontrabas. Jeho tenorový hlas mnohým nesedl. Pěvecky je průměrný, avšak příjemně zabarvený a z Cohenova podání čiší upřímnost a serióznost, která přebije i někdy kýčovité texty.

Album Aurora také naplno odstartovalo dobu, kdy se Cohen začal vracet ke kořenům. Jasným koncertním hitem se stala skladba o snědé dívce Morenice, zpívaná v pozapomenutém jazyce sefardských Židů, kompozice Puncha Puncha od kastilských Sefardů nebo zhudebněný text izraelského národního básníka Chaima Bialika.

Cohen pro ně nalezl tak současný tvar, že s albem Aurora pronikl i do české prodejní hitparády − v jazzu naprostý unikát.

Mezitím sestavu opustil bubeník Guiliana. Nahradil ho perkusista užívající darbuky, cajóny a jiné nástroje posilující dojem, že Cohen definitivně přešel od jazzu k jakési multikulturní hudební směsi. Ostatně tou dobou natočil hitové album Šaot Regišot výhradně pro izraelský trh. Písňovou část své tvorby rozvíjí dodnes − letos na ni navázal studiovým albem zvaným 1970.

Mnoha obměnami od té doby prošlo Cohenovo trio. Krátce v něm atraktivně hrával mladičký Nitai Hershkovits, střídali se bubeníci, z nichž zejména Daniel Dor našel pro Cohenovu hudbu ideální poměr silné, nadupané hry s groovem a komorního, spíš zvukomalebného přitakávání.

Zítra ve Foru Karlín basistu poprvé doprovodí klavírista Omri Mor a bubeník Noam David − taktéž izraelský rodák, jenž se roky věnoval lidovému tanci, účinkoval na svatbách a letos se svou autorskou deskou pronikl až do izraelských rádií.

Cohen bude nejspíš hrát od všeho trochu. Stylově už přestal rozlišovat, v rozhovorech nad tím mává rukou, že Izrael byl vždy směsí kultur, v hudbě stejně jako v jídle či jazyku.

Měřit, kolik je dnes v jeho skladbách jazzu, tedy možná není podstatné. Avishai Cohen našel způsob, jak všechny své hudební lásky stmelit do jednoho osobitého tvaru. A ta všestrannost samozřejmě pochází z jazzu − žánru vždy vstřebávajícího vše nalevo i napravo, poskytujícího patřičnou svobodu právě tvůrčím talentům, jako je Cohen.