Film Největší showman skončil jako estráda, která přivírá oči před morálními pochybnostmi

Nemusí být nezničitelným komiksovým hrdinou Wolverinem, z jehož zaťatých pěstí se vysouvají kovové břity. Stejně je australský herec Hugh Jackman jediný, kdo v životopisném muzikálu Největší showman umí vystrčit drápy.

Film, který ode dneška promítají česká kina, nedávno ve Spojených státech získal tři nominace na Zlaté glóby. Tyto ceny zahraničních novinářů působících v Hollywoodu často naznačují favority následujících Oscarů − ale jediný Hugh Jackman si nominaci pro nejlepšího herce bezesporu zaslouží. Filmem vyprávějícím o jednom ze zakladatelů cirkusu P. T. Barnumovi lehounce protančí a neohlíží se na neobratnou režii, tuctový a morálně problematický scénář ani na písně, které splývají jedna s druhou.

Nic jiného Jackmanovi ani nezbude. Od úvodního muzikálového a zároveň cirkusového čísla, které se prolne do Barnumova mládí, kdy byl chudým synkem krejčího, film spěchá kupředu. Jako by neměl čas ani chuť se zastavit u pozoruhodného osudu muže, který v cirkusu zneužíval lidské anomálie pro zisk a později byl zároveň schopným politikem. A též jeho "spolupráce" s vousatými ženami, liliputy či nejchlupatějšími lidmi světa, která stojí v centru pozornosti filmu, nebyla jen černá či bílá.

Jenže snímek Největší showman během úvodní čtvrthodiny proskáče životem chlapce, který se po smrti otce dvořil dceři boháče. A když ji coby dospělý mladík získal, celý život se snažil dokázat okolí, že má čich na to, jak vydělat pořádný balík. Ve zbytku filmu už se o jeho povaze a ambicích divák o moc víc nedozví.

Barnum využije dokumentů ze zkrachovalé společnosti, kde pracoval, a oklame banku. Získá tak půjčku na svůj vysněný projekt muzea kuriozit a následně i cirkus. V této chvíli snímek začíná skákat od čísla k číslu uprostřed Barnumova úspěšného podniku, který lid miluje a smetánka jím pohrdá. Přitom film zcela pomíjí etickou stránku věci.

Podobně jako Wolverine ze superhrdinské filmové série X-Men je i tentokrát herec Hugh Jackman obklopen mutanty. Jenže na rozdíl od průkopnického komiksového počinu, který pomocí nadpřirozených hrdinů metaforicky tematizoval skutečné problémy menšin, je Největší showman tou nejfalešnější oslavou lidské rozmanitosti.

Zdejší "mutanti" nejsou obdařeni superschopnostmi, mají reálný předobraz. O to horší je optika filmu, jež Barnuma ukazuje jako člověka, který chce své lidské "kuriozity" bezelstně ukázat veřejnosti. Samozřejmě na tom hodlá vydělat, ale představa jedné velké svobodné rodiny, kde jsou si všichni rovni, je výsměchem skutečné situaci 19. století − tehdy tyto takzvané "freak show" sloužily především k zesměšňování a utvrzování se v předsudcích.

Film Největší showman sice naznačí jistou nespravedlnost, které se Barnum na svých účinkujících dopouští, když se snaží dostat do svého podniku i jiné publikum: kritiky, snoby a společenskou smetánku. Ale to nijak neumenší černobílou povahu snímku. A nepomůže ani fakt, že hrdinové nemající skutečné předobrazy jsou scenáristy dopsáni, jen aby mohli na minimální ploše ukázat, jak tehdejší společnost odmítala vztah mezi bohatým bělochem a černošskou tanečnicí.

Životopisný film − a muzikál obzvlášť − jistě nemá být kopií skutečnosti. Ale Největší showman odklony od reality nevyužívá k vyprávění velkého příběhu komplikovaného muže ani k rozehrání podnětných dobových témat. Nakonec je jen estrádou, která přivírá oči před morálními pochybnostmi, a vlastně ani v žánru nekomplikované hudebně-taneční zábavy příliš neobstojí.

Dvě muzikálová čísla chvílemi překvapí choreografickými nápady, ale cestou z kina na ně divák zapomene. Mnohem víc kroutí hlavou nad možná nezáměrným, o to však smutnějším předěláváním historie.