Woody Allen roztočil Kolo zázraků. Film inspirovaný melodramaty 50. let si hraje s dobovými klišé

Varování přišlo předem. Režisér Woody Allen jím pověřil zpěváka a herce Justina Timberlakea hned v úvodu své novinky Kolo zázraků, kterou od zítřka promítají česká kina. Plavčík a vypravěč Timberlake, který brzy zasáhne do děje takřka osudovou silou, zavádí diváky na pláž. A tam Allenovu novinku svléká donaha s takovou bezprostředností, jako by ta pláž byla nudistická.

"Mám požitek z melodramatu a nadživotních postav," svěřuje se přímo do kamery plavčík Mickey, který chce být velkým dramatikem. Dějištěm je newyorský Coney Island 50. let a dle tehdejších filmových i divadelních vzorů by silným dramatem chtělo být i Kolo zázraků. Ale tentokrát režisérovi a scenáristovi Allenovi hra s odhalenými kartami příliš nevyšla.

"Přichází Caroline," pokračuje k divákům plavčík Mickey. A s touto mladou dívkou na Coney Island vchází melodrama plné žárlivosti. Caroline prchá před svým gangsterským mužem a úkryt hledá zde, v bytě vedle slavné coneyislandské pouťové atrakce z roku 1920, která filmu dala jméno. Pod kolem zázraků bydlí dívčin otec Humpty. Caroline se s ním dosud nestýkala a teď doufá, že jejich špatné vztahy budou dostatečnou záminkou, aby ji tu gangsteři nehledali.

Špatný vztah si ovšem Caroline vybuduje spíše s Humptyho novou ženou, frustrovanou číšnicí Ginny v podání Kate Winsletové, která chtěla být herečkou a nyní hledá útěchu nad zpackaným životem u tajných loků kořalky. Do jejího života trochu světla vnese plavčík Mickey, avšak ten se brzy zakouká též do Caroline.

Woody Allen si rád hraje s diváky. Ústy vypravěčů jim dává informace jako na zlatém podnosu, ale později očekávání podvrací, místo doslovnosti nabízí subtilní hrátky s významy či morálními volbami. Ve filmu Kolo zázraků nyní rozehrává dobové melodrama, v němž jsou emoce a vášně tak rozmáchlé, že působí jako karikatura. Vydatně v tom Allenovi pomáhá slavný kameraman Vittorio Storaro, který plátno zalévá barvami.

Ty barvy křičí významy, jako se to dělalo v polovině minulého století, kdy byl jazyk filmu ještě plný velkých, z dnešního pohledu už trochu neobratných symbolů. A tak je žárlivá scéna přesycená rudými tóny jako za časů tehdejšího "starého dobrého" Hollywoodu. Allen si v takové chvíli ještě záměrně přisadí a doslovně nechá Ginny vykřikovat, že žárlí.

Jenže za celý film režisér neobjasní, proč tuto zvláštní šarádu s filmařskými postupy dobového Hollywoodu hraje. Proč do dramatické a rádoby emocemi prosycené milostné linky zavádí své typické cynické úšklebky. Když se Allen v pozdní tvorbě pustil do smutnějších poloh, dokázal vytvořit svá nejpozoruhodnější díla − třeba film Jasmíniny slzy, hlubokou studii ženství i snobství, prostou ironie, zato plnou empatie.

Nyní Kate Winsletová přehrává takřka na hraně parodie, ale těžko v tom najít něco jiného než režisérův výsměch dobovým filmovým konvencím, případně snahu dohnat do karikaturního absurdna zápletky divadelních dramatiků typu Eugenea O'Neilla − jehož jméno ve snímku opakovaně zaznívá. Jindy těm konvencím naopak Allen zůstává až staromilsky věrný.

Je s čím srovnávat. Například americký režisér Todd Haynes už od přelomu tisíciletí skládá poklonu starým melodramatům a ve filmech jako Daleko do nebe či Carol dokazuje, že na mnoha rovinách lze invenčně pracovat i s dobovým stylem včetně barev.

Divák Kola zázraků má pouze pocit, jako by režisér Allen dal svému kameramanovi Storarovi pokyn, že chce film přetřít dle tehdejší palety. A ten to s rutinou zkušeného řemeslníka splnil bez ohledu na důsledky.

Při troše snahy lze v Kole zázraků najít střet romantismu s cynismem či vyprávění o konci starých nevinných časů, které pohltilo sobectví. Jenže kdo by se snažil, aby takové − ve své obecnosti navíc banální − téma mezi všemi těmi letmo napsanými a neživotnými postavami hledal?