Jazyk vyslaný do bitvy. Film Nejtemnější hodina s Oldmanem vypráví o přerodu Winstona Churchilla ve státníka

Opravdu šlo o temnou dobu. Nejen název životopisného filmu Nejtemnější hodina, který dnes začínají promítat česká kina, ale hned jeho první scéna ukazuje temnotu. Zšeřelou místnost britského parlamentu uprostřed druhé světové války, kam pruh světla vchází jen z pravého horního rohu. Právě se rozhoduje, zda novým předsedou vlády bude Winston Churchill. A jelikož chmurné časy žádají těžká rozhodnutí, k nelibosti členů vlastní strany se jím stane. Jako jediný má respekt opozice.

Režisér Joe Wright, kterého proslavily snímky Pýcha a předsudek a Pokání, si dává na čas, než divákům prvně ukáže ikonického "buldoka s doutníkem".

Po úvodní scéně konečně vkročí nová sekretářka s obavami a kupou instrukcí ohledně politikových libůstek do Churchillovy ložnice. A divákovi je hned jasné, proč za roli nejslavnějšího britského státníka Gary Oldman před několika dny získal cenu Zlatý glóbus.

Muž ležící v posteli ve společnosti slaniny, neodmyslitelného doutníku a nedostatku empatie na první pohled není tím obdivovaným řečníkem, jehož s oblibou citují světoví politici. V Oldmanově podání je to mumlající tlouštík, roztěkaný umanutý muž, jehož vlastní slabosti sužují stejně jako geopolitické problémy. A že ty nejsou malé.

Británie stojí před rozhodnutím, zda a jak evakuovat vojáky z prohrané bitvy u Dunkerku, jejíž závěr nedávno sugestivně vyobrazil režisér Christopher Nolan ve stejnojmenném válečném dramatu. Ale především musí britští politici rozhodnout, zda kapitulovat a zahájit mírová jednání s Hitlerem.

Film Nejtemnější hodina je vlastně doplňkem Nolanova Dunkerku. Místo ohlušující bitvy ve vzduchu, na moři i na souši nahlíží za zavřené dveře na druhé straně kanálu La Manche, kde probíhají podobně drtivé souboje názorů. Přestože je film hlavně konverzačním dramatem, kupodivu vyniká též oslnivým, jen ne tak konceptuálně promyšleným stylem jako Nolanův snímek.

Také Nejtemnější hodina si neobvykle dává záležet na práci s prostorem. U Nolana to byl prostor bitevní vřavy, zde pohyb kamery rozvíjí emoce postav i jejich vztah k okolí.

Když Churchill nachází nečekaného spojence v králi Jiřím VI., divák vnímá každé gesto, kde vladař postává či kam si u Churchilla doma sedne. Obezřetnost se mění ve spojenectví.

V podobných chvílích je Nejtemnější hodina pozoruhodným protipólem úspěšného životopisného filmu Králova řeč z roku 2010. Ten pojednával o tom, jak koktavý muž překonal vlastní vadu a stal se právě králem Jiřím VI., který v pravou chvíli zmobilizuje Brity do války.

Královu řeč lze označit za zručně natočenou celovečerní verzi motivačního videa. Nejtemnější hodina o přerodu ve státníka vypráví promyšleněji.

Tvůrci zkoncentrovali Churchillův portrét do několika týdnů, zaměřují se na politické pozadí doby a boj s osobními neduhy vykreslují spíše mezi řádky. Jak díky Oldmanovu herectví, tak proto, že Churchill v jeho podání nemusí překonat nějaký vnitřní či vrozený nedostatek, spíš nechuť jednat s druhými.

Už jen zmiňovaná scéna setkání premiéra s králem v několika minutách vykresluje Jiřího VI. coby muže, který se pokorně, ale rozhodně vyrovnal se svým handicapem. Na co Králova řeč potřebovala takřka celou stopáž, zvládne Nejtemnější hodina během několika minut a prostřednictvím pomalu, leč rozhodně pronesených vět.

Občas se neubrání sentimentálním klišé. Dnešek je určitě vhodný čas pro portrét prostopášného politika, který umí řečnit, ale nedovede jednat s lidmi, který obědvá whisky, ale nakonec mezi prostý lid vykročí a naučí se naslouchat. A díky tomu si osvojí umění politické vynalézavosti.

Ve skutečném světě ovládaném muži, kteří nejsou ochotni učinit podobný krok ze své ulity moci, si takový filmový hrdina snadno získá sympatie amerického i českého publika. Když se Churchill rozhodne na radu krále opustit auto s řidičem a vydat se do metra mezi běžné občany, kamera zblízka sleduje premiéra kráčejícího vagonem plným lidí. Churchill hovoří s ženami, černochy, pracujícími. Kamera i střih dotvářejí až fyzický dojem, kterak k sobě lidé z různých světů mohou mít blízko.

Nevadí, že tato − snad nejbravurněji natočená − scéna je smyšlená. Spíše zde formální um vytváří situaci na hranici kýče, v níž holčička volá po smrti fašistů a černoch sečtěle dokončuje verš, jejž politik načal.

Přesto je Nejtemnější hodina strhujícím dramatem, které po celou dobu udržuje napětí a až horečnatou atmosféru, v níž jeden prozíravý muž strhnul národ k pocitu, že nelze podlehnout zlu. "Co se právě stalo?" zní v závěrečné scéně z poslaneckých lavic po Churchillově proslovu. "Vzal anglický jazyk a vyslal ho do bitvy," zní trochu ironická odpověď.

Vlastně je v ní vše. Režisér Wright zblízka a uvěřitelně postihl drama muže, který mnohé odpuzoval, ale nakonec si je získal rétorickými schopnostmi a vyburcoval je k politické i občanské odvaze. Aby toto lidsky dojemné drama bylo komplexním politickým filmem, potřebovalo by však více než trefně zvolená slova a zručné obrazy.