Národní divadlo uvede Brittenovu operu s Margitou, vypráví o vraždě a potlačované sexuální přitažlivosti

Mladý námořník Billy Budd na britské válečné lodi nevydrží šikanu zbrojmistra Johna Claggarta a v záchvatu neovladatelného vzteku svého tyrana zabije. Z oběti se stává vrah a zákony mluví jasně. "Usmrtil ho Boží anděl, jenže anděl musí viset," nedává Billymu šanci kapitán Vere nad Claggartovou mrtvolou.

Opera Billy Budd anglického skladatele Benjamina Brittena, kterou tento týden v české premiéře uvede pražské Národní divadlo, ale zdaleka nevypráví jen tragický příběh. Jejím zásadním obsahem je konfrontace morálky a zákonů, potlačované sexuální touhy a nevinnosti, uzavřeného mužského kolektivu a nekonečného oceánu. "Benjamin Britten žil ve světě na ostří nože, ale nedával to najevo," prohlásil o autorovi opery skladatel a dirigent Leonard Bernstein.

Brittena takových ostří ohrožovalo víc. Některá si nesl v sobě, jiná přinášely zákony a společnost. Skladatel byl homosexuál a žil se svým partnerem, tenoristou Peterem Pearsem. Na tom dnes už není nic divného, ale v Anglii byly homosexuální styky až do roku 1967 trestné.

Krutě na to doplatil spisovatel Oscar Wilde, který skončil v žaláři v Readingu. Ještě hůř nelidská legislativa postihla geniálního matematika Alana Turinga, který za druhé světové války prolomil kód šifrovacího stroje Enigma. Turing místo vězení zvolil chemickou kastraci a dva roky po jejím provedení spáchal sebevraždu.

Britten sice takto krutě postižen nikdy nebyl, ale život v neustálém ohrožení musel být sám o sobě hrozný.

Benjamina Brittena nadto přitahovali mladí chlapci. Byl si vědom, že tuto vášeň nemůže realizovat, a celý život s ní bojoval. Posedlost se díky tomu nikdy nepřelomila v neštěstí ani skandál, avšak jako významné téma pronikla do několika jeho oper. Ústředním tématem je v opeře Smrt v Benátkách, která vznikla na stejný námět jako slavný film Luchina Viscontiho. Silný odraz této vášně se ale projevuje rovněž v postavě Billyho Budda.

Budd je mladý a krásný chlapec, z jehož osobnosti i vzhledu na první pohled vyzařuje andělská nevinnost. Není složité si představit, jak takový jemný typ musí dráždit hrubého lampasáka v uniformě − aspoň jeden takový se zkrátka v posádce válečné lodi musel najít. V opeře si Claggart vybere Billyho jako terč šikany automaticky, asi jako by se na žízeň napil vody.

Jenže Billy Budd není dokonale idealizovaným andílkem v lidské podobě. Trpí záchvaty vzteku, při nichž se absolutně neovládá, a jeden takový ho nakonec dovede ke zločinu.

Vojenskému soudu předsedá kapitán Vere, v pražské inscenaci jej ztvární tenorista Štefan Margita, který celý příběh vypráví jako vzpomínku. Opera začíná jeho monologem, v němž líčí dávnou událost z lodi jménem Indomitable − Nezkrotná. Ohlíží se za tragédií mladého chlapce, kterého musel odsoudit k smrti, a snaží se k věci zaujmout morální postoj.

Úsilí vidět svět z hlediska vyšších principů, nebo dokonce z hlediska věčnosti je pro Brittena stejně typická jako jeho zápas se sebou samým. A dlužno říci, že morální stanovisko zastřešuje nejen Brittenovy opery, ale vítězilo také v jeho soukromém životě.

Námětem Billyho Budda je stejnojmenná novela Hermana Melvilla, pro nějž bylo moře snad ještě důležitějším tématem než pro Brittena. Neodolatelná fascinace živlem, který skrývá ničivou sílu, jako by se zkoncentrovala do "titulní postavy" Melvillova románu Bílá velryba. Moře ale obklopuje a prostupuje celé jeho dílo, stejně jako se vrací v operách Benjamina Brittena. Je to obraz nekonečné svobody i nekonečného nebezpečí. Ale především metaforický obraz situace, v níž se Britten nacházel takřka po celý život.

Režisérem pražské inscenace opery Billy Budd je ředitel činohry Národního divadla Daniel Špinar. Existuje tu volná návaznost na jeho verzi opery Leoše Janáčka Z mrtvého domu, která vzbudila bouřlivé ohlasy oscilující mezi nadšením a skandálem.

Obě opery spojuje uzavřený a přísně hierarchizovaný kolektiv tvořený výhradně muži − v Billym Buddovi na lodi, v Mrtvém domě v trestaneckém táboře. Billy Budd nachází svůj protějšek v mladičkém vězni Aljejovi, zrcadlem temné postavy zbrojmistra Claggarta je pak primitiv Placmajor. Daniel Špinar směřuje k surrealistickému a snovému ztvárnění příběhu nenávisti Johna Claggarta a Billyho Budda, která je ale jen maskou pro potlačovanou sexuální přitažlivost mezi oběma postavami.

Hudba Billyho Budda je barokně afektovaná a lyricky bouřlivá. Benjamin Britten nejen patří k největším operním autorům 20. století, ale je mezi nimi pravděpodobně největším melodikem. Působivost a osobitost jeho děl jej řadí k největším hudebním dramatikům vůbec.