Recenze: Pro hrst dolarů navíc. Scottův film, v němž Spaceyho nahradil Plummer, je ve výsledku směšný

Teprve šestnáctiletý Američan s dlouhými plavými vlasy bloudí ulicemi Říma, vtipkuje s prostitutkami, kvůli nízkému věku po nich požaduje slevu. Hned v první scéně nového filmu Ridleyho Scotta Všechny prachy světa, který od včerejška hrají česká kina, jde o peníze. Byť zatím jen žertem.

Vzápětí na rohu ulice zastaví dodávka, dva muži násilím naloží chlapce dovnitř a v tu chvíli začíná jít o mnohem větší balík − o 17 milionů dolarů, které únosci požadují po dědečkovi uneseného hocha. Miliardář J. Paul Getty má peněz zdánlivě na rozhazování. V té době − píšou se 70. léta minulého století − je nejbohatším mužem světa. A dost možná také nejlakomějším.

Snímek Všechny prachy světa si získal obrovskou mediální pozornost ještě před uvedením. Roli Gettyho původně ztvárnil Kevin Spacey, avšak kvůli nařčením ze sexuálního obtěžování byl loni na podzim z prakticky hotového filmu vystříhán a nahrazen Christopherem Plummerem. Bohužel je to takřka jediná věc, kvůli níž si ambiciózní drama Ridleyho Scotta o povaze moci a peněz pozornost zaslouží.

Ihned po úvodní scéně se osmdesátiletému režijnímu veteránovi film začne rozpadat pod rukama. V sérii retrospektiv divák nahlíží do minulosti Gettyho rodiny, která má spoustu důvodů být "nešťastná po svém", řečeno s Tolstým.

Vytahovat zaprášené klasiky je u tohoto snímku obzvlášť namístě, neboť Všechny prachy světa chtějí být velkým dílem. Možná tomu neodpovídá ošklivě vybledlý vizuál filmu, který má snad simulovat realističnost. Ale kdykoliv je Getty na plátně, Scott rozehrává drama rádoby shakespearovských proporcí, hudba burácí jako v opeře. A Christopher Plummer vkládá veškerý herecký um do toho, aby se jeho ztělesnění kapitalistické chamtivosti nestalo karikaturou ve stylu disneyovského kačera Skrblíka. Marně.

Ve většině ostatních scén se odvíjí jakási směs procedurálního thrilleru a mezilidského dramatu. Prvnímu chybí napětí, druhému dobře napsané postavy. Matka uneseného mladíka se musí vyrovnat s tím, že manžel je alkoholik a narkoman, synovi jde o život a "nejbohatšímu tchánovi světa" hlavně o pohyb na burze.

Potenciál pro jakékoli drama však zabíjí už prostý fakt, že ke konfrontaci matky s tchánem ve filmu dojde minimálně − starý Getty se jen jednou za čas vynoří, aby ukázal, že je ještě větší necita, než se zdálo naposledy.

Místo charakterové studie člověka, který na zprávu o únosu vnuka reaguje zavrčením "Nerušit!" a dále zkoumá výpis z burzy, se film zaměřuje na interakce mezi snachou a Gettyho zaměstnancem v podání Marka Wahlberga. Ten má pomoci vyřešit situaci s únosem tak, aby to starého chamtivého pána nestálo pokud možno ani dolar.

Wahlbergova role ve filmu je ale jednou z mnoha dramaturgických záhad. Nejrozumnější vysvětlení existence této postavy? Hollywoodský film potřebuje mužskou hvězdu "v nejlepších letech". Tomu by odpovídala i částka 1,5 milionu dolarů, kterou herec požadoval jen za dotáčky těch několika společných scén s přeobsazeným Gettym.

Michelle Williamsová coby jediná skutečně plnohodnotná postava filmu za tytéž dotáčky nedostala ani tisícinu částky. Když se to provalilo, Wahlberg pod mediálním tlakem oznámil, že peníze věnuje na podporu obětí sexuálního obtěžování. Tolik k povaze moci a peněz.

Zákulisní okolnosti vzniku filmu vůbec o tématu morálky a moci vypovídají trefněji než to, co se děje na plátně. Tam se Scottovo drama jen významnou část stopáže snaží budovat napětí při vyjednávání se zločinci a vykreslit je napůl jako levicové radikály, kterým jde o peníze z trochu jiných důvodů než "zlým kapitalistům", a napůl jako zlodějíčky, kteří v posledku podobně jako Getty hledají každou šanci, jak přijít ke koruně. Tedy k liře.

Všechny zákruty snah o chlapcovo vysvobození jsou předvídatelné, byť se režisérovi občas podaří ukázat, že stále umí vyvolat náboj uvnitř konkrétní scény. Jen ty energie dohromady nevytvářejí žádnou synergii. Naopak mají podivuhodnou moc se navzájem vyrušit.

Když se Gettymu před jeho honosným sídlem opírá vítr do tváře ve chvíli, kdy mu doručili tisíce výtisků novin s fotkou uříznutého ucha jeho vnuka a noviny se následně vznášejí do vzduchu, má jít o veliký filmový obraz. Podobně jako když starý pán sedí před krbem, hledí na vzácnou malbu ze své sbírky a se směsí hamižnosti a bolestného uvědomění mumlá: "Všechny jsou moje." Nehovoří o obrazech, ale o vnoučatech, v té scéně má být tragičnost a síla příběhu nadživotních rozměrů. Jenže je spíš těžké se nesmát.

Ridley Scott natočil film, který je ve všech svých ambicích průhledný a banální, v realizaci těžkopádný i zmatený a ve výsledku směšný. Nepřibližuje se mysli ropného magnáta, nezkoumá kriticky či empaticky otázku "Jak být bohatý" − což je název jedné Gettyho knihy.

V samém závěru se sice na prchavou chvilku dotkne ironického osudu Gettyho impéria a snímkem se mihne stín skutečné tragédie. Jinak je ten film stejný jako detailní záběr na odřezávání ucha uneseného chlapce. Odpudivý svým digitálně vybledlým vizuálem a nevkusný ve způsobu, jímž zkoumá potenciálně silné téma.