Předsmrtná křeč Švankmajerova Hmyzu. S velkým českým filmovým alchymistou má smysl trpět

Hmyz je oblíbeným objektem surrealistů. Tvůrci posedlí proměnou hmoty i vědomí v živočišné říši nenajdou lepší metaforu než tvory, kteří procházejí metamorfózou z larvy v dospělce. Navíc ji provází přeměna ošklivého "červa" v něco krásného.

Největší žijící český surrealista Jan Švankmajer však ve svém posledním filmu Hmyz, který ode dneška hrají kina, žádnou takovou transmutaci nesleduje. Vychází z mizantropické divadelní hry Ze života hmyzu bratří Čapků, kde je hmyzí společenství především podrobeno kritice coby obraz společenství lidského. A ve Švankmajerově posledním opusu divák v posledku nenalezne nic než trmácení, pachtění a pinožení, jako by sledoval tvorečky kdesi uprostřed hlíny.

Už když Jiří Lábus v úvodu vezme za kliku a převlečen za brouka hovnivála vyrazí do světa, je vidět, že jeho chvat je marný. Že nikam nedoběhne, a pokud ano, nebude tam nic platný. Ve skutečnosti běží na zkoušku amatérského divadelního souboru, který nacvičuje právě onu ranou hru Josefa a Karla Čapkových. Švankmajer si ji vybral coby volnou inspiraci, aby prohloubil pesimistický pohled na svět, který převládá především v jeho pozdní tvorbě.

Sice opět zve diváky do světa, kde se herci mísí s animovanými technikami a kde se odehrávají podivné proměny, jako by však zároveň rezignoval na možnosti obrazotvornosti. Ono surrealistické heslo "Všechnu moc imaginaci" už v banálním světě dneška ztratilo moc.

Švankmajer vstupuje na jeviště, kde převládá trapnost a zmar. Na něm se režisér v podání Jaroslava Dulavy marně pokouší přimět ochotníky, aby následovali jeho vize. V pozadí jako by zněl vzkaz: všichni jsme podobnými ochotníky, umění ani veškerou svou silou nemůže porazit nepřejícnou povahu dnešní doby, která se řítí vstříc konci.

Hned v úvodu Švankmajer promlouvá k divákům, bourá zeď iluze, že na plátně běží fiktivní dílo. Nechává ve filmu přeřeky i viditelné mikrofony a zdánlivě zve do zákulisí, kde by pomocí promluv i filmařského umění mohl pronést závěrečnou kinematografickou "přednášku", kde by odhalil tvůrčí metodu.

Ukazuje, jak pracně jeho animační triky vznikají. Že když se lidskému chrobákovi před očima zvětší jeho kulička výkalů do obří velikosti, je za tím řada koulí různých velikostí, které štáb musí nasnímat políčko po políčku. Ve skutečnosti však tyto prvky představují spíše políček svobodomyslné surrealistické tvorbě. Vytrhují diváky z dění a ukazují, že pachtění a trmácení se netýkají jen postav před kamerou, ale také tvůrců.

Švankmajerova novinka vzbudila nadšení už během příprav. Režisér sháněl peníze pomocí crowdfundingové kampaně, podpořil ho i slavný americký animátor Henry Selick, který se vyznal z lásky k dílu jednoho z nejvýznamnějších českých filmařů. A poctu Švankmajerovi vzdal i festival v Rotterdamu, který snímek Hmyz minulý měsíc uvedl ve světové premiéře.

Ve světle těchto informací může být film zklamáním. Neprovádí diváky světem až hmatatelných proměn, místo toho je usazuje do křesla, odkud mohou zpovzdálí sledovat "labutí píseň" slavného autora.

Během zkoušek souboru, které tvoří centrum filmu, Švankmajer záměrně pracuje s trapností. Nechce diváka uchvátit ani zaskočit arzenálem surrealistických zbraní, spíše v tomto pohledu "pod pokličku" své tvorby ukazuje, že jde o útrpný proces. A nechává na zvážení, zda má takové pinožení smysl.

V době, kdy se přízvisko "sur­realistický" často používá pro kdejakou tvorbu plnou nápadů a nezávazných hrátek, je třeba vzít vážně vyjádření autora, pro něhož byl surrealismus vždy něčím podstatnějším. Nepohoršovat se nad tím, že obraznost velkého českého filmového alchymisty zmizela. A namísto toho spolu s ním trochu trpět, valit tu kouli brouka hovnivála a mít na paměti, že jde spíše o kouli Sisyfovu. Někdy může být utrpení cennější než pohlcení světem plným imaginace.