Zázračný obraz: Obří malba Kathariny Grosseové v Národní galerii je jako rozestoupené moře z příběhu o Mojžíšovi

Německá malířka Katharina Grosseová dělá čest svému jménu: její výtvory jsou opravdu velké. Před dvaceti lety odložila štětce a místo nich barvou naplnila stříkací pistole, které jejím abstrakcím umožňují rozpínat se daleko za okraj klasického plátna.

Grosseová maluje na domy, po písku, kamení či hlíně, do malby zahrnuje uschlé kmeny stromů. Svůj největší prostor jí před rokem nabídla také Národní galerie v Praze a nyní představuje výsledek. Výstava ve Velké dvoraně Veletržního paláce se jmenuje Zázračný obraz a k vidění bude do 7. ledna příštího roku.

Vlastně jsou to obrazy dva a ještě pokračují v galerijní kavárně i venku před palácem.

Jak se dalo očekávat, Grosseová rozlehlý, prosklenou střechou osvětlený prostor využila k velkolepému uměleckému gestu.

Protilehlé stěny přikryla od stropu splývavou pomalovanou látkou, jejíž spodní okraje leží na zemi.

Mezi obrazy tak vznikla cesta. Divák si na ní připadá, jako by stál uprostřed rozestoupeného moře z biblického příběhu o záchraně Mojžíšova lidu.

"Rozhodla jsem se využít objem a povrch Velké dvorany, ale můj obraz může existovat kdekoliv. Na stole, na vaší paži, může se dokonce pohybovat, nezůstává na zdi," říká umělkyně, která plátna, na nichž se prolínají expresivní barvy, nepovažuje za abstrakci.

"Je mnoho východisek, jak se na to dívat, abstrakce je jen jedním z nich. Ale může to být také struktura, která divákovi umožní přeskočit do reality, již si dosud jen neuměl představit," míní Grosseová a je zřejmé, který z pohledů upřednostňuje.

Obrazy vznikaly na míru Veletržního paláce, avšak nikoli v něm. Grosseová tři měsíce pracovala ve svém berlínském ateliéru.

I když původně uvažovala o vytvoření díla na místě, nebylo to technicky možné − ve dvoraně ještě vrcholila předešlá výstava Číňana Aj Wej-weje, tedy obří gumový člun s figurami uprchlíků.

Ateliér Grosseové je prý ale dvoraně pražského paláce podobný, rovněž má prosklenou střechu a světlo uvnitř se mění v závislosti na slunci.

Svou práci pro Národní galerii umělkyně pojala pečlivě. Nejprve zhotovila několik modelů různých měřítek. "První byl hodně malý, viděla jsem na něm vztah mezi dílem a prostorem. Další byl jedna ku dvaceti, tam jsem spatřila poměr dvou maleb vůči sobě, a třetí byl jedna ku deseti. Na tom jsem řešila, co budu malovat. Bylo to modelování krok za krokem," líčí malířka.

Ta si rovněž vyrobila podrobný plán toho, jak bude vytvářet jednotlivé vrstvy, a připravila šablony. Pak položila plátno na zem a začala malovat.

Vše měla promyšlené, pouze barvy vybírala za chodu. I proto obrazy působí rafinovaně a intuitivně zároveň. Z expresivních barevných ploch se vynořují ostře ohraničené rámečky a jiné tvary, jež přinášejí průhledy do další části téže malby, případně zaostřují její detail.

"Je to jako aspik, do kterého se zanořují jednotlivé vrstvy," říká autorka, která své obří obrazy v úplnosti spatřila až ve Veletržním paláci. Tam byla plátna poprvé pověšena. "Byla jsem nadšená," popisuje.

"Je to architektonický, prostorový obraz, který divák zabydluje vlastním tělem a myslí. Barva nabývá na objemu, rovný povrch dostává strukturální rozměr, obrazová rovina překračuje hranice vizuálního," popisuje hotové dílo šéfkurátor Národní galerie Adam Budak.

Právě on spolupráci s Katharinou Grosseovou dojednal a z výsledku má teď radost. "Připomíná středověkou nástěnnou malbu i jeskynní lůno s pravěkými kresbami," míní Budak.

Stejně pestrými barvami je pomalován holý kmen starého stromu, který leží na schodišti v galerijní kavárně Café Jedna. Za prosklenou stěnou pak pokračuje skrumáž dalších pomalovaných kmenů, jejichž barva se jako olejová skvrna rozpíjí na okolní dlažbu.

Na otázku, zda se jedná o instalaci, nebo jestli pomalované stromy také považuje za malbu, autorka odpovídá, že je to obojí. "Je to hybrid, instalace i malba. Ale jsem malířka, každopádně pojetí času, které mám, pochází z malířství," říká Katharina Grosseová. "V hudbě nebo literatuře, tam jedno vychází z druhého, je to lineární proces. Zatímco v malbě nanesete žlutou a pak na to dáváte další vrstvy. A když se na obraz podíváte, je tam ta žlutá ve stejnou chvíli jako ostatní barvy. Jde o klastr nebo trs, který vidíte najednou," popisuje. Ani "lineární" umění jí však prý není cizí.

V jednu chvíli malířčin výklad přeruší syntetický zvuk − úryvek z elektronické performance hudebníka Stefana Schneidera. Minutová nahrávka zaplňuje prostor kňouravými surreálnými zvuky a pak zase asi na hodinu zmlkne. "Chtěli jsme to ticho ve velkém prostoru narušit. Jinak to ale s mými malbami nesouvisí," usmívá se Katharina Grosseová.

Pražským Zázračným obrazem prý ve své tvorbě udělala nový krok. Zakázka od Národní galerie jí umožnila nově promyslet možnosti malby, konstatuje spokojeně. "Mě zajímá vztah obrazu k člověku, který kolem něj prochází, například jak je jeho tělo stimulováno barvou," vysvětluje autorka, která oceňuje velkorysost pražské Národní galerie. "Objednat nový projekt u současného umělce, to je jako chtít po vědci, aby vymyslel novou metodu," srovnává svou práci.

Na konci rozhovoru galerii skládá poklonu. "Je důležité, když se instituce stane součástí vývoje současného umění. Takových není mnoho. Jestliže to Národní galerie dělá, stane se i Praha daleko významnější v mezinárodním prostoru," věří německá malířka.

Obrazy vznikaly na míru Veletržního paláce, avšak nikoli v něm.

Foto: ČTK

Grosseová tři měsíce pracovala ve svém berlínském ateliéru.

Foto: ČTK