V adaptaci Kafkovy povídky ve Studiu Hrdinů Zuzana Stivínová hraje polidštěnou opici

Opice, která se naučila být člověkem, podává zprávu o své proměně. A současně také o tom, co znamená lidství. Povídka Franze Kafky inspirovala novou inscenaci pražského divadla Studio Hrdinů zvanou Zpráva pro Akademii. V adaptaci a režii Kathariny Schmittové jediné dvě role hrají Zuzana Stivínová a Ivan Lupták.

Kafkův dojemný, ironický i mrazivý příběh opičáka odvlečeného námořníky z divočiny do civilizace čtenáře znejisťuje. V pozici "vědeckého" pozorovatele se oproti očekávání ocitl ten, kdo je obvykle pozorován, a jeho popis boří naši automatickou představu o hranici lidského a zvířecího. Člověk vytrhl živou bytost z přirozeného prostředí, uvěznil v těsné kleci a jednou provždy ji připravil o svobodu. V povídce ta bytost nachází východisko: způsob, jak co nejlépe přežít v lidské společnosti. Postupně objevuje její pravidla. Zpráva o polidšťování opice tak zároveň definuje, kým člověk je.

Kafkův opičák nakonec získá průměrné vzdělání Evropana, vystupuje ve varieté, a když se v noci vrací domů z banketů, vědeckých shromáždění i příjemných setkání, očekává ho malá polocvičená šimpanzka, s níž se po opičím způsobu dobře poměje. "Celkem jsem nepochybně dosáhl toho, čeho jsem chtěl dosáhnout," uzavírá líčení své cesty od opice k člověku.

Hutných deset stran Kafkovy Zprávy pro jistou Akademii je lákavým materiálem pro esejistické úvahy i divadelní zpracování. O jedno se například pokusil skladatel Jan Klusák v operním monologu, jehož světovou premiéru před dvaceti lety uvedlo Národní divadlo.

V adaptaci Kafky hraje Stivínová polidštěnou opici

Dalších 11
fotografií

Katharina Schmittová vedle postavy opice, kterou svěřila Zuzaně Stivínové, přivádí na scénu symbolickou figuru člověka − krotitele či pokořitele − v podání Ivana Luptáka. Scéna Pavla Svobody v předsálí i na scéně opakuje motiv klece a mříží, evokuje situaci uvěznění v uzavřeném prostoru a ztrátu svobody. Obraz se jeví inverzně. Nejdříve jako diváci zvenčí pozorujeme člověka oblékajícího se v kleci, kde zůstává ležet opičí kůže, po přechodu do sálu se i my ocitáme v hledišti za mřížemi, dokola obklopeni světélkujícími svislými pruhy.

Zásadní se v nynější adaptaci zdá být proměna Kafkova opičáka v opici. Spojení s postavou muže krotitele oproti Kafkovým čistě existenciálním úvahám do inscenace − možná i nezáměrně − přináší trochu matoucí ­sexuální podtext či feministicky zabarvený motiv ženské nesvobody. Téma se tak posouvá a tříští.

Režisérka nevypráví příběh, ale nabízí jím inspirované asociativní obrazy. Například dlouhou scénu holení, kdy se opice pokrytá depilační pěnou s pomocí člověka pokouší zbavit ochlupení. Jindy je při nesmyslném, trýznivém výcviku nucena donekonečna pít vodu z lahve.

Po většinu času "oněmělá" Zuzana Stivínová, svlečená do růžového trikotu, je postavená před úkol, s nímž by snadnou práci neměla ani osoba trénovaná ve fyzickém divadle. Pohybová studie ženy opice má řadu obdivuhodných momentů, přesto se Stivínové úplně nedaří získat publikum na svou stranu.

Je to jistě i tím, že inscenace Kathariny Schmittové tlumočí Kafku dost abstraktně, režisérka nenabízí příběh, nýbrž jeho komentář, už hotovou úvahu nad textem. Chybí, čím Kafkova povídka ohromuje: lapidární popis, konkrétní detail, ironie. S rezignací na vyprávění příběhu se z inscenace vytrácejí emoce a soucit, zdůrazněna je blíže nedefinovaná převrácenost, tísnivost nepřirozeného. Několik obrazově silných momentů ale v paměti nepochybně zůstane. Jestliže člověka přimějí doma sáhnout po Kafkovi, tím lépe.