Srdečné pozdravy z Nagana: Dokument o hokejovém turnaji století vypráví se silou hollywoodského dramatu

Režisér Ondřej Hudeček "přepsal dějiny". Dostal možnost se na dlouhé měsíce ponořit do olympijských archivů z hokejového turnaje v Naganu roku 1998 a vynesl odsud snímek, jaký o hokeji zatím nikdo nenatočil.

Nejnapínavější, nejemotivnější a nejvtipnější český film za hodně dlouhou dobu se jmenuje The Nagano Tapes, s českými titulky ho lze zdarma vidět na internetové televizi Olympic Channel a opravdu je to dokument o hokeji.

"V podstatě náhodou. Producenti si mě vygooglili," komentuje režisér Hudeček v rozhovoru pro HN, jak na něj zahraniční produkce přišla. Zase o takovou náhodu ale nešlo.

Kdyby Hudeček se svým krátkým filmem Furiant nevyhrál cenu za režii na prestižním americkém festivalu Sundance, internet by po zadání slov "český režisér" a "ocenění" jeho jméno nenapověděl.

Pak už to byl poměrně rychlý proces. Producenti se podívali na Hudečkova Furianta, s autorem pohovořili a malý český tým mohl začít lovit legendy z Nagana na rozhovory. Už tady vzniklo něco nevídaného.

Střihovým dokumentům většinou dominují vzpomínky "mluvících hlav". Jenže Ondřej Hudeček se střihačem Jakubem Vansou učinili z pamětníků zlatého turnaje Petra Svobody, Dominika Haška, Jaromíra Jágra či Theorena Fleuryho živé postavy, hrdiny i "padouchy" jako z velkého dramatu.

Když Kanaďan Fleury, který vizáží nápadně připomíná amerického herce Jeffa Goldbluma, pozvolna cedí emoce přes rty, divák cítí tu obrovskou dvacetiletou křivdu z prohraného semifinálového zápasu s Českou republikou. "Brankáři si mohli zahrát scrabble, vyšlo by to nastejno," kroutí kanadský útočník hlavou nad institucí samostatných nájezdů, které zámořská NHL nezná.

"Zrovna Fleury byl vždy výbušný nervák, měl pověst štěkajícího psíka, za ním jsme šli s nadějí, že by mohl hrát roli antagonisty," poznamenává Hudeček.

Za dramatickým výsledným filmem ale není jen nátura zpovídaných, nýbrž především měsíce mravenčí práce v archivu a střižně.

Nejprve ze 40 hodin promluv vzniklo zhruba 2000 stránek přepisů. Ty režisér se střihačem zúžili na 600 stran, které posloužily jako východisko scénáře. Hudeček nechtěl líčit dění prostřednictvím jediné postavy na ploše televizních 52 minut, jak navrhovali producenti. Argumentoval, že téma je vrstevnaté, přesahuje do československé historie a že jeho by nebavilo zúžit film na sestřih sportovních vrcholů turnaje.

Lze postupy z hravého stylizovaného filmu o dramatikovi Ladislavu Stroupežnickém přenést do sportovního dokumentu? Hudeček si ve svém krátkém snímku Furiant pohrával s historií. Už v úvodní minutě The Nagano Tapes nyní předvádí něco podobného.

Energický sestřih za rozverné hudby proskotačí mezníky československých dějin od roku 1968 přes sametovou revoluci až k "divokému kapitalismu". A po zbylou hodinu a čtvrt se Hudeček k nahozeným tématům promyšleně, dynamicky vrací. Od dramatických emigrací hokejistů v 80. letech přes vtipné momenty s Jaromírem Jágrem, který zamlada cvičil se vším od pneumatik po vidle, až po historky o svérázném trenérském přístupu Ivana Hlinky.

"Nedovedl jsem si představit, jak komplikovaný proces to je," říká Hudeček k práci s archivy. Ale právě díky tomu, že hledáním zapomenutých i nečekaných materiálů a následně ve střižně strávil pět a půl měsíce, výsledný film umí dojmout, překvapit i pobavit.

"Pohybuje se v bráně, jako když Kramer v sitcomu Seinfeld vpadne do dveří," zazní ve filmu na konto brankáře Haška. A vzápětí jsou Haškovy gymnastické kejkle nastřiženy na onen skeč ze známého amerického seriálu. V obou případech na obrazovce vlaje samá ruka, samá noha.

Divák přemýšlí, kdy naposledy se u dokumentu takhle bavil. Nad jinými scénami pak jen žasne. Režisér si počká na finále turnaje s Ruskem a tehdy diváka překvapí záběry, které na olympiádě natáčely kamery pro kina IMAX. Původně měly být použity do oficiálního olympijského filmu The Big Glory, nakonec se do něj ale nedostaly. "Vytáhli jsme je přímo z filmového negativu v archivech Olympic Channelu," přibližuje Hudeček.

V jeho filmu je ale efekt strhující. Náhle se objeví emotivní záběr zblízka od mantinelu jako z hollywoodského snímku − záběr, který divák z žádných oficiálních pramenů nezná. Obrovský kontrast oproti tradičním kamerám televizních přenosů.

Podobných triků, jak získat srdce diváka, zná Ondřej Hudeček víc. Ve filmu zachycuje malá dramata, například smutek ve tváři největší hvězdy a nejlepšího střelce NHL všech dob Wayna Gretzkého, jehož kanadští trenéři nepostavili na nájezdy proti českému týmu a tak mu znemožnili podílet se na snu o olympijském zlatu.

Kromě toho celým filmem prostupuje napětí − zápasy Čechů proti Rusku měly z minulosti symbolický rozměr, jejž nešlo zapomenout ani na "turnaji století", jak se Naganu přezdívalo.

Když se jeden ze zpovídaných kanadských novinářů ptá, co v angličtině znamená jméno střelce vítězného gólu Petra Svobody, jímž český tým konečně na olympiádě porazil ono dřívější "zlé impérium", nechce tomu věřit. V tu chvíli se Petr Freedom stává hrdinou jako z hollywoodského velkofilmu.

"Mě baví vyzkoušet si něco, co neznám, a pokusit se to úplně nepokazit. Přinejhorším důstojně selhat," říká skromně režisér Hudeček a vysvětluje, jak ho práce na dokumentu naučila hodně ze scenáristického a dramaturgického řemesla. "Mohl jsem pracovat s dialogy úplně jinak, nepsat je, ale vytahovat ty vhodné z obrovské databanky postav," dodává.

Poté, co si takřka na rok "odskočil" k žánru dokumentu, o němž by − nebýt náhod − ani nepřemýšlel, nyní Hudeček pracuje na celovečerním hraném debutu, který rozvíjí témata z jeho krátkometrážního Furianta. "Dokončujeme verzi scénáře, se kterou chceme oslovit koproducenty," říká režisér. Pokud se mu podaří to opět podobně strhujícím způsobem "úplně nepokazit", lze se těšit na velké věci.

Tam Česká republika roku 1998 památně získala zlatou medaili poté, co porazila favority z Kanady i Ruska.

Foto: The Olympic Channel