Zemřel přední představitel exilové literatury. Ota Filip byl uznávaným autorem v Česku i Německu

K předním postavám české exilové literatury i významným německy se vyjadřujícím publicistům patřil spisovatel Ota Filip, který v pátek zemřel ve věku sedmaosmdesáti let. K jeho nejznámějším dílům patřily knihy Cesta k hřbitovu či Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy.

Filip se narodil roku 1930 v Ostravě, po válce se rodina přesunula do Prahy. Po maturitě na gymnáziu koncem 40. let se stal úředníkem a redaktorem Mladé fronty. Poté nastoupil na vojnu, kde byl zařazen k takzvaným černým baronům, tedy jednotkám pro "politicky nespolehlivé osoby".

Od roku 1953 prošel různými okresními listy a pracoval v plzeňském rozhlasu, začátkem 60. let střídal dělnické profese. Později dálkově vystudoval Novinářsko-osvětovou fakultu Univerzity Karlovy.

V letech 1968 a 1969 byl Filip redaktorem ostravského nakladatelství Profil, avšak od roku 1970 pracoval jako řidič. Ve stejném roce byl odsouzen k 18 měsícům vězení "za rozvracení republiky" − vyrobil totiž leták, jímž zesměšnil Gustáva Husáka. Filip si odseděl 14 měsíců, po propuštění se živil jako dělník.

Po nátlaku úřadů, jimž se nelíbilo, že jeho knihy vyšly v Německu, se Filip roku 1974 vystěhoval do Spolkové republiky Německo. Ve Frankfurtu nad Mohanem působil jako lektor nakladatelství Fischer-Verlag, spolupracoval s deníkem Frankfurter Allgemeine Zeitung. Od roku 1982 byl členem Bavorské akademie krásných umění a německého PEN klubu, žil v hornobavorském městě Murnau.

Mezi jeho první knihy patří Cesta ke hřbitovu z roku 1968, která získala Cenu města Ostravy a později i několik mezinárodních ocenění, a samizdatové Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy, dokončené roku 1971.

Podle něho Česká televize Ostrava po sametové revoluci natočila stejnojmenný seriál.

Roku 1978 v Torontu manželé Škvorečtí vydali také Filipův román Valdštejn a Lukrecie. Pozornost vzbudil i německy psanou knihou Kavárna Slavia.

Filipovým posledním titulem byl Osmý čili nedokončený životopis. Šlo o druhou část autobiografie − po knize Sedmý životopis, jež vrcholila rokem 1952 −, ve které se autor mimo jiné vyrovnává se smrtí syna. Ten si dobrovolně vzal život poté, co roku 1998 německá televize odvysílala dokument Smějící se barbar o údajné spolupráci Oty Filipa s StB. K té se spisovatel prý zavázal roku 1970, sám to popíral.

Televize připomněla také případ z 50. let, kdy tehdejší voják Filip vyzradil plán svých kamarádů na útěk za hranice, což pro ně znamenalo vězení a nucené práce většinou v uranových dolech. K odpovědnosti za toto selhání se Filip hlásil.

Spisovatele se nicméně po odvysílání televizního pořadu zastaly různé osobnosti včetně literáta Ludvíka Vaculíka či ministra kultury Pavla Dostála.

Ota Filip se zasazoval o smíření mezi Čechy a sudetskými Němci a do posledních let hovořil o aktuálních společenských tématech, v létě 2015 se například připojil k výzvě vědců po solidaritě s uprchlíky. Byl držitelem různých literárních cen a roku 2002 mu prezident Václav Klaus udělil medaili Za zásluhy.