V padesáti budu závodit proti španělskému králi

Je padesátka důvod k oslavě? Někdo propadá depresím, někdo svůj věk usilovně tají a někdo si to umí parádně užít. Jachtař Milan Hájek oslavil padesátku v lednu a nenechal nic náhodě. Postavil dům, vyhrál mistrovství Evropy, stal se vítězem prestižní ankety Jachtař roku, kterou pořádá Český svaz jachtingu, od letošního roku bude závodit na nádherné plachetnici Swan 42 a v březnu se mu narodí první syn.

V padesáti jachtařem roku. Čekal jste to?

Přiznám se, že v padesáti jsem to už nečekal. Myslím si, že jsem měl i lepší sezony, ale mistrovství Evropy je zkrátka mistrovství Evropy. Kvůli tomuto titulu jsem letos nejspíš vyhrál. I když si myslím, že třetí místo na mistrovství světa námořních plachetnic s týmem Tři sestry Sailing Team bylo daleko větším úspěchem, který nebyl zcela oceněn. A co to pro mě znamená? Olympijské ambice nemám, ty mě opustily již před 30 lety. U jachtingu samozřejmě zůstávám dál a doufám, že budu i nadále trénovat a že na všechno bude dost času.

Na jakých lodích budete letos jezdit? Co bude hlavní cíl?

Letos chci obhájit titul mistra Evropy na skifu RS700. Chtěl jsem si koupit novou loď, bohužel jsem nesehnal sponzora a starou jsem ještě neprodal, takže se to zatím odkládá. Starý skif je stále rychlý a vyladěný, chtěl jsem si ale k padesátinám udělat radost. Dále budeme s týmem Tři sestry na nové krásné lodi − Swanu 42 − závodit ve čtyřech závodech. A také bych rád odjel i něco na svém oblíbeném Fireballu. Uvidíme, jak to vyjde časově.

Do týmu Tři sestry pro tuto sezonu vstupuje druhý kapelník. Jak to bude fungovat?

To jsem taky zvědavý! S Tomášem Magorem Doležalem, kapelníkem skupiny Tři sestry, mám za sebou úspěšnou desetiletou spolupráci. Nyní k nám přibyl Radim Pařízek, kapelník skupiny Citron, jachtař, který jezdil v jiných týmech, ale se kterým jsem ještě nikdy nezávodil. Ale vím, že Tomáš má čich na lidi a s někým, s kým by to neklapalo, by si loď nekoupil. Takže myslím, že to bude dobré. Tým má velká očekávání, protože Swan 42 je jedna z nejlepších lodí na světě. Budeme pravděpodobně jezdit v elitní skupině, to znamená, že budeme závodit proti profesionálním týmům. Trochu se bojím, že po velkém očekávání přijde také velké zklamání a na dobré výsledky si budeme muset počkat. Bude to chtít čas − minimálně sezonu. Čtyři závody jsou málo, na víc bohužel nemáme čas. Počítám, že je pojmeme spíš tréninkově a budeme ladit loď, kterou všichni uvidíme poprvé na jaře.

Které závody pojedete?

Vrcholem sezony bude na podzim mistrovství Evropy na Kypru. Předtím ale na přelomu dubna a května pojedeme na Mallorce Palmavelu, což je závod, který jsme již jednou vyhráli. Obhájit to bude těžké, protože ve Španělsku je velká flotila Swanů 42, závodí na něm španělský král nebo bratr Antonia Banderase. Kromě handicapu ORC (kategorie, kde spolu mohou soutěžit různé velikosti i typy lodí, pozn. red.) se pojede i one design (všechny posádky mají stejnou loď pozn. red.).

Naším dalším závodem by měl být Giraglia Rolex Cup, který se nám líbil a zajeli jsme tam předloni pěkné druhé místo. Jede se v Saint-Tropez, nejdříve tři delší jednodenní závody a potom dvoudenní klání podél pobřeží přes maják Giraglia na severu Korsiky a do Janova. Uvidíme, jak se nám bude s novou lodí dařit. Pak máme čtyři dny čas a čeká nás mistrovství Itálie, což je v tom­hle termínu velmi dobře obsazený závod, jeden z největších v Evropě.

Já bych se rád mezitím vrátil na Lipno a odjel mistrovství republiky na skifu RS700. Mistrovství světa letos vynecháváme, protože se koná v Haagu v půlce července. Je tam přihlášeno strašně moc lodí, pravděpodobně už je po uzávěrce přihlášek a převážet loď ze Středozemního moře na Atlantik je drahé a časově náročné. Tím pádem je pro nás vrcholem sezony v polovině září mistrovství Evropy na Kypru.

Proč jste si vybrali Swan 42?

Protože poslední čtyři roky patří v handicapu ORC, v němž závodíme, k absolutní špičce. A naším cílem je vylepšit třetí místo z mistrovství světa.

Swany 42 jsou v USA populární a závodí se tam na nich jako na onedesign třídě. Dlouho nebylo možné tuto loď koupit, protože se do Evropy vůbec neprodávaly. Před několika lety se to prolomilo díky tomu, že Američané uvažují o jiné one designové třídě. Tím se naskytla skvělá příležitost pro výhodnou koupi. Jeli jsme si loď vybrat do americké Mekky jachtingu − do Newportu na Rhode Islandu.

Na této lodi závodí jedenáct lidí, což je o tři víc než na Firstu 40.7, na němž jsme jezdili dřív. Je to rychlá loď s genakrem vyladěná tak, aby byla co nejlehčí, ale přesto poskytuje dostatečný komfort pro případné převozy či dovolenou.

Kdo bude v posádce?

Původně jsme říkali, že budeme jezdit v devíti kvůli váze, protože jak stárneme, tak trošku přibíráme. Nakonec jsme to spočítali na jedenáct členů posádky. Na lodi se musí hodně vyvažovat, je to podobné jako na Melgesu 24. Je třeba loď držet v rovině, tím pádem je hmotnost posádky důležitá.

Bude jezdit náš původní tým plus Radim Pařízek a asi dvě další posily. Já sice upřednostňuji ryzí český jachtařský tým, ale pravděpodobně to bude Brazilec Andre Mirski nebo Ital Enrico Zennaro.

Já budu na kormidle, Jirka Michalčín na hlavní plachtě, Adam Plhoň bude trimer spinakru a kosatky, Petr Stoklásek druhý trimer, Ondra Labuda na kosatce, Pavel Satoranský na pitu obslouží všechna lana a na přídi budou Tomáš a Eva Doležalovi a Radim Pařízek. Nově budeme mít pozici navigátora, kterou převezme pravděpodobně Adam Plhoň a bude obsluhovat a sledovat všechny přístroje, kterých je na nové lodi opravdu hodně.

Jezdil jste na mnoha lodních třídách, která je vaší nejoblíbenější?

Nejradši mám teď skif, protože je na něm největší zábava. Fireball mám zase rád, protože je v této třídě nejlepší parta a absolutně nejlepší konkurence v Česku, možná i v Evropě. Dřív jsem měl rád Evropu, protože to byla ideální juniorská loď a poprvé jsem se s ní dostal do zahraničí. V té době se ještě nikam normálně nesmělo. Je velká škoda, že nezůstala na olympiádě pro ženy, vždyť právě v této třídě získala Lenka Šmídová naši jedinou olympijskou medaili − stříbrnou z Atén 2004.

Co považujete za největší úspěch ve své kariéře?

Už si nepamatuju přesně, kolikrát jsem byl mistrem republiky na Optimistu, ale určitě ne čtyřikrát za sebou jako nyní na skifu. Takže nejvíc úspěchů mám určitě na skifu. Na druhou stranu ve třídě Optimist nás tehdy závodilo 120, takže jakýkoliv úspěch byl o to cennější. Ale nejvíc si cením asi loňského titulu mistra Evropy na skifu, naopak nejvíc mě mrzí, že jsme kvůli dvěma předčasným startům poslední den závodu přišli s Míšou Preibischovou o stříbro na mistrovství Evropy Fireballů před dvěma lety. A na námořních lodích je mým nejlepším výsledkem určitě třetí místo na mistrovství světa ORC.

Také již nějakou dobu působíte jako kouč. Koho jste trénoval?

Dva roky trénuji lodní třídu RS Feva. Věnuji se především koučování na velkých závodech jako mistrovství Evropy a světa plus pořádáme několik soustředění během roku. I díky tomu si mě asi vybral Daniel Bína, abych ho jel koučovat na paralym­piádu do Ria, když mu vypadl jeho tehdejší trenér. Dalším důvodem jistě bylo to, že jsem ho trénoval již před 15 lety při jeho prvním pokusu o paralympijskou kvalifikaci do Atén.

Třída RS Feva a vaši svěřenci, juniorští jachtaři roku sourozenci Dobří, zaznamenali velké úspěchy. Jak je hodnotíte?

Jakub Dobrý je výborný jachtař a bylo příjemné ho trénovat, protože když se mu něco řekne, snaží se vše plnit na maximum a pracuje na sobě. Když jsem ho před třemi lety poprvé viděl na Lago di Garda, měl problém s rychlostí lodě. Tu jsme tam vyladili a od té doby začal předjíždět všechny české posádky. Dva roky této třídě v Česku dominoval. Na Fevě zůstal do maximálního možného věku, tedy do 18 let. Letos přecházejí se sestrou na juniorský skif 29er, ale myslím si, že už je pozdě. Aby měli šanci na olympijskou kampaň nebo lepší výsledky v této třídě, museli by na něm jezdit už od 16 let a nyní již přecházet na větší lodě, jako je 49er, Nacra nebo 470. Protože asi nemají olympijské ambice, budou později pravděpodobně vybírat z dvouposádkových lodí RS500 nebo Fireball.

A co váš syn, který se narodí v březnu? Bude jachtař?

Doufám, že až bude jachtařit, budu ještě naživu. Jezdit určitě bude, chtěl bych to udělat stejně jako moji rodiče, kteří mě v pěti letech posadili na loď, nenutili mě závodit a byli rádi, že jezdím. Soutěžení pak přišlo samo. Ježdění po závodech se tak stalo zábavou jak pro mě, tak pro mé rodiče.

Myslím, že na Optimistu není dobré děti zatěžovat 30 závody v roce a neustálými tréninky na těžkých revírech na moři či na Lago di Garda. Závod na Gardě by měl být za odměnu, a ne za trest. O tom, zda je někdo dobrý či špatný jachtař, se podle mě rozhoduje až po 15 letech věku.

Byl bych rád, kdyby můj syn jachting dělal celý život, ale když si vybere jiný sport, tak se nezblázním. Možná to bude dokonce lepší a levnější. Ale jaký sport je dneska levný?

Kam bude směřovat vaše kariéra další léta? Máte ještě nějaké nesplněné jachtařské cíle?

Po skifu jsem chtěl foilovat (létat nad hladinou, pozn. red.) na lodi třídy Moth, ale k tomu v České republice nejsou prakticky podmínky. Není na to ani vhodná vodní plocha, ani stálý vítr. A abych jezdil jen tak pro zábavu na Lago di Garda, to nechci. Závodění mě baví, takže dokud to půjde, chci zůstat na skifu a pak už jen jezdit na námořních lodích, na kterých se dá závodit do smrti.

Milan Hájek po závodění na skifu chtěl foilovat (létat nad hladinou) na lodi třídy Moth, ale k tomu v Česku nejsou prakticky podmínky.

Foto: Eva Skořepová