Jubilejní ročník Českých lvů varoval před arogancí moci, zapomněl ale ocenit nejlepší filmová díla

Zase to bylo skoro jako na Oscarech. Výroční 25. předávání cen Český lev si ze zahraničí vypůjčilo vizi důstojného a angažovaného ceremoniálu.

Rozhodnutí, že ceny mají filmařům předávat filmaři, a nikoli třeba nervózní vědci, už vloni vedlo k uvolněnějšímu večeru a vytvořilo prostor pro něco jiného než trapná pnutí, kdo na jevišti zase pokazí naučený vtip. Letos přibyla potřeba vyjádřit se ke společensky důležitým věcem. Ovšem po česku.

Snad poprvé měl divák při udílení nejvýznamnějších českých filmových ocenění pocit, že sošky lvů − ve slušivém novém "naježeném" designu Ronyho Plesla a sklárny Rückl − nejsou udíleny ve vzduchoprázdnu.

Politické projevy už nebyly ojedinělé jako dřív. Potřeba zastat se veřejnoprávních médií, případně varovat před arogancí moci, se nesla z úst skoro všech oceněných.

Snad jen herec Oldřich Kaiser si neodpustil rádoby absurdní, spíše však nejapně hospodský žertík, v němž se otřel o sociální sítě a kampaň vedenou pod hashtagem #MeToo. Škoda že se nadhled nedostal také do vážně míněných proslovů. Zahraniční ceremoniály Zlatých glóbů či Oscarů se o politiky či soudobé problémy dovedou otřít ostře, a přitom s humorem. V Česku převládl patos. Nejspíš je smutné, že i tak se chce zvolat: Díky bohu alespoň za něj. Za ten malý krůček vpřed.

A pak tu jsou výsledky. Letošní Oscary šlo interpretovat jako boj starého s novým, střet někdejší hollywoodské "továrny na sny" s progresivními, společensky angažovanými, suverénně natočenými malými filmy, které však nakonec pobraly "jen" ceny za scénář či herce.

Na Českých lvech všechny důležité sošky − od herců přes scénář až po režii a nejlepší film − získalo drama Bohdana Slámy Bába z ledu. Což je příznačně film, který se postupy americké nezávislé kinematografie pokouší až okatě, zdaleka ne suverénně napodobit. Režisér Sláma ve svém dosud nejproblematičtějším snímku od závažného i odvážného tématu − vykreslení intimního a citového života šedesátníků − utíká k širší rodinné mozaice, cestou ale dost bloudí.

Herci Zuzana Kronerová i Pavel Nový při natáčení jistě trpěli takřka "hollywoodsky", když se coby otužilci museli nořit do ledové vody.

Jenže ceny by se neměly automaticky udělovat za největší námahu, za výkony, které jsou nejvíce vidět.

Například nominovaní Karel Roden za lyrické historické drama Křižáček či Dominika Morávková za společenské drama Špína mnohdy pouze snášeli tíhu pohledu kamery. Přitom jejich posmutnělé, zdánlivě nehybné tváře přetrvají na plátně a také v myslích diváků, kde vyvolaly silné a trvalé emoce.

Opomenutí Křižáčka i Špíny − dramat esteticky radikálnějších či tematicky vyhraněnějších než v posledku až příliš pozitivní a "po srsti jdoucí" Bába z ledu − značí, že navzdory společensky uvědomělým děkovným řečem nakonec vítězí konformní představa kinematografie.

Taková, která se od reality nechce příliš ušpinit, a na druhou stranu nemá odvahu se od ní inspirativně vzdálit.

Vyhrál film, který chce dát prostor hrdinům obvykle stojícím na okraji zájmu tvůrců, ale nakonec zůstane především u ušlechtilého záměru. A bizarních komických scének.

Sobotní ceremoniál Českých lvů byl rozporuplný. Moderátorka Adela Banášová už loni dokázala, že v pohotovosti a nenucenosti nemá mezi českými kolegy a kolegyněmi konkurenci. Kritika, že si organizátoři vypomáhají tímto slovenským "importem", tedy není namístě.

Také letos − s novým příjmením − byla Adela Vinczeová jasnou hvězdou večera. Někteří předávající před oznámením výsledků s moderátorkou vtipkovali, jindy přišla filmařská či herecká dvojice s konverzační scénkou − jak je to běžné v zámoří.

A jako by těch výpůjček nebylo málo, Jiří Mádl neváhal zopakovat vtip o střihačích, které nikdo ze štábu nezná. Takřka stejnými slovy loni na Českých lvech střihačskou profesi charakterizoval jeho herecký kolega Vojtěch Kotek. Možná to byl humor pro pozorné a zasvěcené.

S podobnou nejistotou divák poslouchal výzvu "Nevolte Miloše Zemana" z úst oceněného režiséra Marka Najbrta. Byla to nepovedená legrácka? Nebo nezdařený angažovaný projev, jenž může "po bitvě" šlápnout mnoha lidem na kuří oko a společenské příkopy spíše rozšířit?

Podobné výkřiky nakonec v novinových titulcích i paměti publika uvíznou více než proslovy smysluplnější a aktuálnější.

Třeba ty o atmosféře na Slovensku po vraždě novináře Jána Kuciaka či o útocích na veřejnoprávní a jiná média, k nimž se během večera vyjádřilo více osobností.

Možná ocenění tvůrci leckdy nevolili nejvhodnější slova. Ostatně podobně jako vítězný snímek Bába z ledu k dobrému účelu nevolí nejlepší filmařské prostředky. Řečníkům lze jejich až příliš patetická a nekonkrétní varování před návratem minulosti snáze odpustit, neboť jednali impulzivně a v záplavě emocí. Akademikům se opomenutí nejdůležitějších loňských filmů promíjí hůře.