Svět jen změní jméno. David Byrne na novém albu American Utopia ukazuje život z mnoha stran, včetně hořkosti

Když se v úvodní písni alba American Utopia střídá písničkářský klavír s drnčícím elektronickým rytmem, může posluchače napadnout: David Byrne natočil multigenerační desku. Společně tu zní něco jak pro mladší, kteří chtějí pouto k beatům tanečního popu, tak pro ty, již mají blíž k pětašedesáti rokům Byrneova věku a chtějí slyšet další část jeho sdělení.

Byrne dnes skutečně zastává tuto pozici. Jedni hudebníka sledují od konce 70. let, opatrují dodnes svěží nahrávky newyorského novovlnného kvartetu Talking Heads s Byrneovými výkřiky vynervovaného kazatele uprostřed urbánní džungle nebo si cení Byrneovy futuristické spolupráce s Brianem Enem.

Jiní se napojili třeba o třicet let později. Znají Byrneovy spolupráce s Arcade Fire, St. Vincent, Fatboy Slimem, Annou Calvi − nebo ho objevili přes sedm let starý film Paola Sorrentina Tady to musí být, spojený s érou i hudbou Talking Heads. Skotský rodák Byrne se stal jedním z velkých "kmotrů" popu, který chce pojmenovávat naši realitu, odpovědně se držet společensky progresivních rámců a přitom být pořád kulisou k tanečnímu mejdanu.

Deska American Utopia je po řadě albových duetů prvním "Byrnem na vlastní pěst" po čtrnácti letech. Je fakt, že se Byrne změnil: kdysi stával na pódiu jako ztělesněný nerv, šlachy na krku napnuté, zpívající o tenzích, sám v tenzi. "Byl jsem hraniční dítě, jen krok od autistického Aspergerova syndromu," říká o sobě. Odtažitost a chlad v komunikaci vypadaly u lídra Talking Heads jako metafora západního městského, tržního a medializovaného života.

Ale i ve skutečnosti Davidu Byrneovi trvalo, než se uvolnil a začal pracovat též s vřelostí a radostnějším prožíváním. Pomohla mu v tom mimo jiné léta kontaktu s Brazílií, jejíž hudbě pomohl uhájit doma pevnější místo a do světa ji významně donesl na vlastním labelu Luaka Bop.

Uvolnění teď doznalo jakéhosi plného zjevení. American Utopia je součástí Byrneova projektu Důvody k dobré náladě. Ten chce v současném světě plném nevábných změn podtrhovat zprávy o pozitivním dění. Poukazuje na to, že zdaleka ne se vším to jde v době Trumpa a brexitu z kopce.

Posloucháme-li nové album bez přílišné závislosti na vydavatelových komentářích, s ulehčením zjistíme, že prvoplánově "pozitivní" není: viz paradoxní píseň o dobrých úmyslech Doing The Right Thing nebo nijak uklidňující prohlášení "svět nezanikne, jen se přejmenuje".

Dobrý autor Byrne ukazuje realitu z více stran: skladba Dog's Mind (Jak vnímá pes) začíná tiskovou konferencí prezidenta, jednou z věčných bitev s médii, únavným manipulováním, korupcí. Zvířatům je to úplně jedno − a my lidé jsme s nimi srovnatelní právě v tom, jak omezeně vnímáme svět, říká tu Byrne.

Často se kombinují hořká slova v textu a empaticky krásná hudba. "Pravda nic neznamená, když na nic nemáš prachy, je těžké myslet na zítřek, když je tak vzdálený" zní ve výtečné úvodní písni I Dance Like This. Jako by portrétovala zklamání a bezradnost frustrované části společnosti. Nechce jí nic vyčítat: "My tančíme takhle… kdybychom to uměli líp, pište si, že bychom tak tančili." Píseň smrtící kulky, která proniká tělem a rekapituluje život své oběti, staví vedle sebe velikost života i smrti.

Rytmy tu jsou vlastně jednoduché, jádrem alba jsou probubnované zdvihy do extatické radosti a zjitřeného vnímání. Hudebně deska vznikla na rytmických podkladech Briana Ena. Byrne spolu s nejbližšími producenty do tracků zapouštěli a kombinovali příspěvky od oslovených autorů − výraznější prostor má Daniel Lopatin, dál přispěli Amnesia Scanner, Sampha nebo Jam City, Byrne je evidentně v kontaktu s debutanty posledních let. Taktiky melodizované řeči, která přechází do krásně klenutých melodických oblouků, jsou i tady slyšet jako zpěvákův trademark.

Epilogem k albu je diskuse kolem veřejného politování, které Byrne publikoval. Stalo se toto: Byrne, který dlouhodobě dává kredit a podporu svým spolupracovníkům, sepsal neformální představení všech bílých, afroamerických a asijských hudebníků, kteří jsou na albu zastoupení, i s odkazy k jejich vlastní hudbě. Zároveň sestavil a publikoval mix z jejich tvorby. Fotokoláž pětadvaceti tváří v kombinaci s titulem Americká utopie vzápětí vyprovokovala pochyby: Proč to jsou samí muži? To nedokázal Byrne najít ke spolupráci na albu žádnou ženu?

Část reakcí obratem formulovala to, nač myslí asi každý Byrneův dlouholetý posluchač. Posledních třicet let profesionálně podporuje původní hudbu Latinské Ameriky proti invazi amerického konzumu, nedávno vydal albový duet s producentkou St. Vincent, na aktuálním turné hrají nové písně zčásti ženy. Jeho dílo je plné stop genderové rovnosti a širšího angažmá ve prospěch méně reprezentovaných skupin.

Byrne nic nerelativizoval, zasáhl do diskuse rychle a radikálně: sepsal poděkování těm, kdo ho upozornili na opomenutí, které jeho samotného zřejmě překvapilo. "Jsem rád, že žijeme v době, která nám umožňuje bavit se o těchto věcech," prohlásil. "Je těžké přiznat si, že i když se snažíte postrkovat svět směrem, který pokládáte za správný, i vy jste občas součástí problému. Nikdy jsem o sobě neuvažoval jako o 'jednom z těch chlapů', ale asi jím do určité míry jsem. Vaše reakce slouží jako korektiv. Díky."

To je závěr textu, kterým Byrne nabízí precedens. Když už vyjadřuje politování někdo, kdo šel od samých začátků s Talking Heads proti machistické podobě rocku a plánovitě podporuje černou či brazilskou hudbu, měli by svůj respekt k menšinám hlídat i jejich méně zřejmí zastánci.

Pražský festival Metronome bude v červnu jednou ze zastávek turné, na které David Byrne vyráží už nyní. Prohlásil, že je to pro něj "nejambicióznější show od těch, které se natáčely pro film Stop Making Sense", což byl koncertní dokument o Talking Heads v režii Jonathana Demmea, autora Mlčení jehňátek. Byrne, který zas a znova promýšlí přirozené prostředí pro hudebníky i posluchače, tentokrát docílil prázdné scény bez jediného stojanu a kabelu: hudebníci tak mají neomezenou svobodu pohybu. Což je dobrý signál, Byrne je i v pětašedesáti nadšenec do neotřelých a výrazných choreografií.

Koneckonců, koncertní turné zachycené ve filmu Ride, Rise, Roar z roku 2010 bylo celé skupinově odtančené ve spolupráci s mladými choreografy a v dalším dokumentu Contemporary Color z roku 2016 zase dává Byrne svou hudbu k dispozici mladým tanečním skupinám. O posilování různých komunit mu v posledních letech zjevně jde: "Trvalo mi, než jsem se dokázal začít bavit ve skupině," říká. "Až moc dlouho jsem byl zvyklý stáhnout se sám do kouta."