Designu se nejvíc daří v érách velkých změn. Sbírka užitného umění může být i výhodnou investicí

Koupíte si skleněnou designovou mísu svého oblíbeného skláře, necháte si od designéra navrhnout jídelní stůl − je to investice do současného designu? Některé kusy existují v malých sériích, některé jsou originály. Výrobky či artefakty používáme a opotřebováváme, stárnou a postupně dosluhují.

Tak si asi sběratel zrovna nepředstavuje sbírku, která je investicí a v budoucnu její cena stoupne. Z takzvané designové sbírky se totiž klidně po čase může stát vetešnictví. Ostatně designu se až donedávna u nás říkalo pouze užité umění. Ano, mělo svoji nezpochybnitelnou uměleckou hodnotu a často originalitu jednoho kusu, mělo ale sloužit − být používáno, nikoli konzervováno.

Tato sbírkotvorná role je téměř výhradně ponechávána muzeím, která začala vznikat v 19. století s objevováním různých zapomenutých kultur a s pokusy zaznamenat a utřídit všechny lidské vášně. Jejich exponáty ale měly zaznamenat dobu, nebyly shromažďovány jen pro své estetické kvality.

Designu se nejvíc daří v érách velkých změn

Další 2
fotografie

Užívat, nebo vystavit?

Předměty denní potřeby nezbytně k životu patří a od počátku lidstva hrály v jeho kultuře zásadní roli. Tyto předměty na hranici intimního a veřejného patří ke společnému dědictví − není nic nadnárodně srozumitelnějšího než talíř, židle či džbán. Kupodivu i předměty dokumentující hierarchii společnosti jsou dnes vnímány s rovnostářským dojetím. Proto stojíme fronty na korunovační klenoty.

Z mnoha desítek až stovek publikací, které u nás vycházejí, je zřejmé, že designové ikony se nerodí ve své době, ale postupem času. V budoucnosti se teprve minulost těchto kousků vyjeví v novém kontextu a jejich vizuální i technologické kvality naplno zazáří.

Dobře, to se asi podobně dá říci i o malbě. Rozdíl je ale v jejich funkci. Designové kusy mohou fungovat jako opečovávané artefakty ve sbírce, které se nepoužívají, ale pouze vystavují. Takové kolekce vlastní většinou sběratelé, kteří začali s výtvarným uměním a postupně se jejich zájem rozšiřoval i na další objekty − například sklo. V tomto oboru se rozdíl mezi umělcem a designérem stírá, a tak často právě pro sklo vzniká sběratelská vášeň.

Kde se vzal design?

Umělecká hodnota designových kusů je uznávaná zhruba tak od poloviny 80. let minulého století. Podíl na uznání fenoménu autonomního designu měla Holanďanka žijící v Paříži Lidewij Edelkoortová, která patří rovněž k velkým sběratelkám designu. Její veřejná sbírka ukazuje, jak se postoje k designu v průběhu let měnily a jak některé trendy stárnou. Stejně jako v umění ale platí, že kvalita je nadčasová.

Veřejné sbírky zaměřující se na design − nebo spíš užité umění − vznikají po světě od 19. století. Už v názvu těchto institucí je patrné, že kvalitu sbírkových položek určuje jejich umělecká hodnota − proto tedy "uměleckoprůmyslové" muzeum. Způsob výroby či tvorby různých artefaktů (platí to o designu i umění) se za více než sto let natolik změnil, že je více než pravděpodobný další posun v pojmech, které budeme časem používat. Musíme si uvědomit, že design technických výrobků považujeme také za hodnotný a hodný sběratelství, ale neřadíme je mezi umělecké. O tom svědčí i rozdělení muzeí na uměleckoprůmyslová a technická. Také způsob prezentace různých designových předmětů se liší podle toho, co chceme dokumentovat. Pokud rekonstruujeme dobový životní styl, kombinujeme nábytek, osvětlení, techniku i umění. Jako celek takto působí populární "bruselský styl", jehož jednotlivé kousky mají svého autora.

Originalita a bestseller

Autorství je u designu pochopitelně podmínkou. Existují autorské prototypy výrobků, které se masově nevyrábějí a existuje jediný originál. Rozhodnout se pro zařazení do sbírky je jen a pouze na sběrateli. Jelikož u nás privátní designové sbírky teprve vznikají a jejich majitelé je nikde nepublikují, není možné vyvodit jednoznačné závěry o pravidlech a výhodnosti investic. Zjednodušeně však platí, že na sbírku designu můžeme aplikovat stejné zásady jako na kolekci uměleckou.

Čeští vyprofilovaní designéři své obdivovatele a sběratele mají. Dostávají od nich i konkrétní zakázky. Stejní lidé ale také navrhují design takzvaných bestsellerů, které se vyrábějí ve větším množství, a jsou tak cenově dostupné každému. Nejde o unikátní kusy, ale kdo ví, jak vzácné a ceněné budou po dalších třiceti letech?

Mezi designové nepřehlédnutelné hvězdy u nás patří Maxim Velčovský, jehož porcelánová holínka je takovým bestsellerem. Designér a majitel studia Qubus, které podobné artefakty nabízí, Jakub Berdych má ale jisté pochybnosti o sběratelích současného designu. Z jeho pohledu se sbírání neděje kontinuálně se zaměřením na aktuální design. Domnívá se, že na nákup věcí má vliv jméno a popularita autora. Zná však zahraniční sběratele, kteří nakupují český design. "Z mého pohledu je sběratelský zájem zaměřen na věci, které se dnes nazývají trochu divně art design − jde o solitérní kusy od autorů, kteří se primárně designem zabývají," dodává Berdych.

Známá teoretička designu Tereza Bruthansová má podobný názor: "Určitě je u nás řada nadšenců do současného designu, kteří si ho rádi kupují a obklopují se jím ve svých interiérech. Nicméně skutečné sběratele současného designu jako v zahraničí, to znamená lidi, kteří si cílevědomě budují sbírku, mezi Čechy asi nenajdeme. Výjimkou může být oblast skla, v níž se však často pohybujeme na křehké hranici designu a umění. Ovšem máme tu samozřejmě sběratele designu a užitého umění 20. století. Je tedy zatím na veřejných institucích − muzeích a galeriích, aby současný design neopomíjely v akvizicích pro své sbírky. Bohužel tu stále nemáme ani specializované muzeum designu."

Nutno dodat, že tento segment současného designu opravdu u nás není institucionálně dobře podchycen. Přitom se stále rozšiřují vzdělávací obory na odborných školách, roste zájem o designové věci, pořádá se řada zajímavých krátkodobých akcí a právě muzea současného designu patří ve světě k nejnavštěvovanějším. I proto, že současný design souvisí s aktuálními technologickými možnostmi, a pro diváka je tak velmi atraktivní.

Příležitost přijde

Přiznejme si, že o designu jsme toho v 90. letech v Česku příliš nevěděli. Postupně vznikaly odborné časopisy, veletrhy, publikace, ceny. V současné době může také váhavým sběratelům pomáhat internetová platforma Czech Design, která si troufá také například vymezovat, co design je a co ne. Hned na prvním místě říká, že design je investice. Necílí tím jen na sběratele, ale třeba také na firmy: "Kvalitní vizuální řešení prezentace firmy/organizace spoluvytváří budování značky a výrazně zvyšuje její hodnotu. Pro začínající firmu může výrazný design produktu nebo jednotný vizuální styl znamenat marketingový tah nebo být přímo součástí plánu na dohnání existující konkurence." Dále k designu podle platformy patří pojmy emoce, inovace a proces. Designem naopak podle stránek není třeba umění, vyhozené peníze, luxus či amatérství. To je ovšem asi otázka diskuse. Žádná definice nepojme unikátní sbírkový kus, který dozajista k luxusu patří.

Na zveřejnění některých privátních sbírek designu si ještě počkáme. Design prostředí, ve kterém se v současnosti nacházíme, trochu napovídá, že těch náročných zatím asi moc není. "Podíváme-li se zpět do historie, designu se vždycky nejvíc dařilo v érách velkých změn. V jedné takové právě žijeme. Pro design připravila nespočet výzev a příležitostí," konstatuje britská teoretička Alice Rawsthornová.

Rony Plesl je také autorem nových sošek pro vítěze cen České filmové a televizní akademie Český lev. I o tom hovořil v nedávném rozhovoru pro DVTV.