Mizení herce aneb od hereckých mistrů k prostému předvádění

Předvčerejší kulaté osmdesátiny Jany Hlaváčové a půlkulaté pětaosmdesátiny jejího muže Luďka Munzara z minulého týdne si česká společnost moc nepřipomíná. Na herecké legendy, jak se tomuto páru "neotřele" (ale co dnes není otřelé?) říká, vzpomíná Česká televize sérií starých inscenací, v nichž se kromě "dobrého hereckého řemesla" nutně předvádí i dobová tendenčnost. Přesto tu vystupuje cosi důležitého, co každoročně zasahuje i vyhlašování výročních hereckých Cen Thálie. Mohli bychom tomu říkat herecký étos, postoj k divadlu vyplývající z vědomí lidské význačnosti hereckého povolání, které je spojeno i s patřičnou hrdostí. Ta se pro změnu vyjadřuje specifickým a poněkud patetickým sebevztahem, jenž nám tolik vadí ve všech těch báječných rozhovorech a proslovech o velkých hercích, o velkých charakterech a skvělých lidech.

Manželé Munzarovi (paní Hlaváčová za zkratku snad promine) stále ochraňují tento starý étos, který z divadelních prostorů už vymizel a je vyvoláván k životu jen ve společenských magazínech všeho druhu. Toto mizení starého dobrého herectví byl také důvod, proč oba herci odešli z Národního divadla. "Nechtěl jsem hrát divadlo s lidmi, kteří tam přišli, protože jejich názory byly diametrálně jiné než moje," vysvětlil před lety Luděk Munzar. "Můj vztah k Národnímu divadlu byl obrozenecký, národovecký a oni tam začali hrát jako v malém sklepním divadle. Národní divadlo není jen ta budova, to je součást našeho kulturního dědictví. Jestli někdo tu tradici ironizuje a posmívá se jí, tak se posmívá svým předkům."