Slušní lidé, z nichž jde strach

V Brně existuje skupina nazývající se "Slušní lidé". O víkendu svou slušnost dali najevo tím, že vtrhli na jeviště divadla při představení, které jim vadilo. Pohoršila je nahota, vadilo jim provokativní zobrazení Ježíše znásilňujícího muslimku a tak dále. "S uměním to má pramáloco společnýho, udělali jsme všechno, abychom takovou zvrácenost zrušili," prohlásil slušný člověk Zdeněk Pernica, který se svým spolkem plným boxerů a vyhazovačů chce kandidovat v komunálních volbách.

Člověk nemusí být historik, aby mu to něco připomínalo. Proti provokativnímu umění vždy pod různými záminkami protestovali hlavně totalitáři. Vzpomeňme na 30. léta, když se nacisté bouřili proti jakékoli moderní umělecké produkci, kterou označovali za "Entartete Kunst", tedy "zvrhlé umění", a když se dostali k moci, zakazovali ji. S uměleckými projevy měli problémy i komunisté.

Při zákazech například undergroundových kapel se často i oni oháněli morálkou a "slušností".

Aby bylo jasno: ne že by divadelní hra "Naše násilí, vaše násilí" nebyla kontroverzní. Ne že by ji někdo nemohl považovat za přespříliš provokativní, či dokonce rouhačskou. Kritici, kteří říkají, že kdyby autoři hry podobně jako Ježíše zobrazili Mohameda, mohlo by divadlo vyletět do vzduchu, mají samozřejmě pravdu. Jenže to neospravedlňuje snahy hru zakázat, zrušit.

Evropu přece dělá Evropou právě to, že je schopná kontroverzní umělecké projevy unést. Její jedinečnost a síla je v tom, že nic není předem chráněno před uměleckým zcizením, před brutální interpretací, ironizováním, zesměšněním, zkrátka před permanentní "kritikou". Týká se to nejen institucí politických (proto je třeba nesmysl znovu zavádět tresty za "hanobení prezidenta"), ale také institucí společenských i náboženských.