Amerika Daniela Anýže: Konec tiráků v USA. V zemi jich chybí 51 tisíc, ceny zboží kvůli tomu jdou nahoru

Nekonečný obzor, horký vzduch nad asfaltem, zatroubení na pozdrav jako z korábu. Jste svým pánem, můžete za volantem hltat míle nebo se přímo ze sedačky převalit do pelechu za vámi. A všude kolem je nekonečná Amerika, od Kanady k Mexiku, od Atlantiku k Pacifiku.

Tirák, řidič tahače, kamionu, nebo jak ještě by šlo přeložit profesi "truck driver". Profesi přímo čpící dálkami, oslňující protisvětlem krvavého západu, vábící dobrodružstvím na hraně zákona.

Jako například ve filmu Konvoj režiséra Sama Peckinpaha. Kdo by nechtěl být jako řidič Martin "Gumový kačer"? Jako nespoutaný Kris Kristofferson, který se nepoddá zavilému policistovi a na své divoké tirácké jízdě posbírá nejen celý konvoj svých brachů ve zbrani, tedy za volanty jejich trucků, ale samozřejmě i krásku ze všech nejchytřejší v podání Ali MacGrawové. Dámy a pánové, kdo to má? Může být lepší profese, než je americký tirák?

Dokonalá bouře v oboru

Jenže mnohé už je jinak. Od 70. let, jejichž atmosféru film Konvoj zachytil, se hodně změnilo. Až tak, že například před třemi týdny zněl titulek článku v deníku Washington Post "Ve Spojených státech není dost řidičů kamionů a ceny takřka veškerého zboží jdou kvůli tomu nahoru".

Americkým dopravcům v současnosti schází přes 51 tisíc řidičů. Snaží se je přilákat vyššími platy, což se pak promítá do ceny přepravních služeb. Ale ani velmi slušný výdělek na hraně 80 tisíc dolarů ročně (pro srovnání − učitelský plat na základní škole je v USA okolo 50 tisíc) nyní za volanty dálkových náklaďáků nepřivede dost zájemců.

"Nikdy předtím jsem nic takového nezažila," běduje Joyce Brennyová, vedoucí manažerka přepravce Brenny Transportation z Minnesoty. V tomto roce přidala svým řidičům 15 procent a dostala se na zmíněných 80 tisíc dolarů. Jak ale dodala pro Washington Post, "řidiči prostě nejsou".

Podle deníku zažívá tohle odvětví "dokonalou bouři", souběh několika veličin, jež se sčítají do výsledného problému. Ekonomika prosperuje, lidé nakupují, produkce stoupá a tím roste i zájem o přepravní služby. Jenže zároveň je rekordně nízká nezaměstnanost a nabízejí se jiná místa než za volantem náklaďáku. Navíc chce-li mladší člověk něco dlouhodobějšího, nejen krátkodobou záplatu. Právě profese tiráka dnes není z těch nejperspektivnějších. Přinejmenším ne podle analýz, které tvrdí, že první oblastí, kde se už brzo prosadí auta bez řidičů, bude právě nákladní dálková doprava.

Celá profese proto stárne. Podle Washington Post je v USA 3,5 milionu řidičů dálkových náklaďáků, z čehož 55 procent překročilo 45 let věku a jenom čtvrtina je mladší než 35 let. Mladých, štíhlých, svalnatých Krisů Kristoffersonů rychle ubývá.

Přesto je to podivné, protože pár dobrých důvodů, proč by o tuhle profesi mohl být zájem, zde stále je. Především, musíte mít samozřejmě příslušný řidičský průkaz, ale jinak nepotřebujete žádnou kvalifikaci ani vzdělání. A právě v tomto segmentu pracovního trhu se ve Spojených státech zase tolik pracovních míst − ani za současné situace velmi nízké nezaměstnanosti − jinak nenabízí.

Pokud tedy nechcete někde ve fastfoodu dávat karbanátky do nechutné gumové žemle nebo stát "u pásu" nějaké monotónní výrobní linky. Není pak možnost, že si budete jezdit napříč Amerikou, přece jen lákavější?

Jenže právě v tom je ten zásadní problém. Odpověď totiž v současnosti už patrně zní: Ne, není. Řidič náklaďáku nyní opravdu není žádný vzrušující, a už vůbec ne romantický džob. A dokonce to ani není práce jako každá jiná, ale v některých ohledech spíše horší.

Pro starší lidi je to past

Deníky New York Times a Washington Post si nezávisle na sobě popovídaly s desítkami dálkových řidičů a z jejich reportáží vyplynul docela smutný obraz téhle profese v USA. Jsou to stíny někdejší slávy.

Jde o zaměstnání, kde sotva vidíte svoji rodinu, pokud nějakou vůbec máte. Jste na štíru s hygienou, sprchujete se jak kdy. Trápí vás zdraví, jak celé dny sedíte, a k tomu se navíc často odbýváte špatným jídlem "na cestu".

A ani ten výdělek není tak dobrý, jak vypadá, protože většinou jste placeni od kilometru, ne od hodiny. Když si pak odečtete náklady, protože na nějaké diety se v USA nehraje − jídlo a všechno ostatní si platíte sami −, tak vám zase tolik nezbude.

"Jsme odhození lidé, nikoho nezajímáme," říká čtyřiapadesátiletý Greg Simmons z Floridy. Kamion řídí už 27 let, může srovnávat. V porovnání s podmínkami, kdy začínal, podle něho reálné výdělky klesly o třetinu. Stejně jako dříve je placen od kilometru, ale mezitím začalo platit federální bezpečnostní opatření, že nejdéle po 11 hodinách práce si musí dát řidič nejméně 10 hodin přestávky.

"Každý se stále kouká na hodinky. Uvíznete v zácpě, tři čtyři hodiny jsou pryč. Nebo máte smůlu na pomalou nakládku, hodiny běží, chlape, musím jet, dělej! Mladí kluci, který přijdou řídit, zase za několik měsíců zmizí, že na tohle se můžou vykašlat," líčí Simmons svoji zkušenost.

A proč on za volantem stále zůstává? "Protože mi je 54, nikdo mě nechce, nemůžu se přeškolit na něco jiného. Pro starší lidi je to něco jako past," přiznává.

Lee Klass z Portlandu v Oregonu je ještě o 16 let starší a se svým tahačem brázdí Ameriku už čtyřicet let. "Více různých omezení a méně peněz," popisuje jednoduše změnu, kterou v profesi za tu dobu zažil.

"Pro lidi, kteří si nepotrpí na to, aby jim někdo říkal, co se smí a nesmí, to byla dobrá práce. Je to ale tvrdý život, a teď vás navíc i tady sledují," líčí Klass, že dnes je tirák pod neustálým elektronickým dohledem. Dříve to bylo na vás, "pokud jste včas vyložili náklad, nikdo vás neotravoval". Ale teď? "Jen co zastavíte, dostanete zprávu od firmy: Proč jste zastavil?" vypráví. Reálně si dnes vydělá 50 tisíc dolarů ročně.

Ženy jsou v téhle profesi ve výrazné menšině, podle New York Times je jich okolo pěti procent. Padesátiletá Patricia Moorová z Louisiany je jednou z nich, náklaďák řídí 15 let. Už deset let je rozvedená, manžel prý její zaměstnání nenáviděl. "Hádal se se mnou po telefonu, nejlíp mi bylo, když jsem byla mimo signál," říká. Nakonec to prý byla volba mezi "jeho alkoholem, nebo mojí prací". Vybrala si práci, ale není to nic moc.

"Každý si to představuje jako nádheru. Jo, vidíme krajinu. Ale z mezistátní dálnice, za rychlosti 110 kilometrů v hodině," vysvětluje Patricia, že řidič dálkového náklaďáku si ve skutečnosti zase tak moc "velkých amerických panoramat", jak si lidé představují, neužije. A také ona potvrzuje, že pro slušný výdělek už není na nic jiného než na sezení za volantem čas.

"Je to stále jeď, jeď, jeď, žádný čas pro sebe," říká Patricia. A taky špatně jí, ví to, ale neumí to změnit. "Jíme spoustu 'junk food'," přiznává. Za dobu, co jezdí, přibrala 30 kilo.

Ztráta respektu

Mezi řidiči tiráků, se kterými reportéři New York Times a Washington Post mluvili, jsou samozřejmě i jiné příběhy. Třiapadesátiletý Donald Rich z Kalifornie byl dvacet let vojenským kuchařem, než loni odešel do penze, a letos v únoru začal jezdit s kamionem. Zatím je prý naprosto spokojený. "Vydělám si dvakrát víc, než bych měl jako kuchař v restauraci," pochvaluje si.

Sedmdesátiletý Ron Carrabis z Las Vegas také patří spíše k těm optimističtějším případům. S manželkou jsou už čtyřicet čtyři let, přestože třicet let z toho Ron strávil "on the road" jako řidič tiráku. A prý nelituje. Když se ho ale zeptáte, zda by tohle zaměstnání doporučil mladým, odpovídá: "Kdyby to chtěl někdo z mých vnuků dělat, tak bych ho zabil." A z mozaiky názorů, které přinesly zmíněné novinové reportáže, vystupuje právě tohle sdělení nejvíce do popředí. Není to profese, kterou by současní američtí dálkoví řidiči přáli svým dětem a vnukům.

Pětačtyřicetiletý Boris Strbac z Milwaukee dříve sám sedával za volantem a dnes má přepravní firmu, ve které zaměstnává pětatřicet řidičů. I on však potvrzuje, že svým dětem by tuhle práci nedovolil. "Nikdy, nedovolil bych jim ani, aby na to třeba jen pomysleli," říká Strbac.

Je to tvrdé zaměstnání, vždycky bylo. Za časů, kdy se točil Konvoj s Krisem Kristoffersonem, stejně jako dnes. Jedna věc je ale asi už úplně jinak. Tehdy Američané tirákům ještě fandili. Nejen v kině, když Gumový kačer na plátně svým truckem prorážel policejní zátaras, ale i v reálu šlo o všeobecně respektovanou profesi.

"Dnes už si lidé řidičů dálkových náklaďáků neváží. Dnes jsme na silnicích spíše těmi špatnými chlapíky," je přesvědčen Boris Strbac. Okolí, ostatní řidiči, vás vidí jako problém, který může za přeplněné dálnice, a pro útlocitnější Američany navíc ještě ničíte životní prostředí.

A romantika, dálky či dobrodružství? Dvaadvacetiletý Kristopher Kolinek z Phoenixu, který usedl za volant před dvěma roky, popisuje život dálkového řidiče takto: "Je to jako vězení. Jste v pasti v krabici na kolech společně se vším, co máte. A vaše vzpomínky na přátele, na lidi, které máte rádi, jsou stále zaprášenější. Okolí se na vás mračí, že jste tlustí, líní, smradlaví. A na konci toho všeho, na konci dne, jste už jen unavení, jak jste se snažili 11 hodin soustředit."

No řekněte, může být lepší profese než americký tirák?