Varování z Velikonočního ostrova

Z historie víme, že na naší planetě existovaly již desítky civilizací a stovky kultur. Všechny nějakým způsobem vznikly a obvykle navázaly na ty, které existovaly před nimi, rostly, dosáhly vrcholu s nejvyšší úrovní své složitosti, což byla také jejich energeticky nejnáročnější fáze, a musely se vyrovnávat s následným nárůstem kritických faktorů. Nakonec zkolabovaly, tedy ztratily rychle podstatnou část své složitosti. Jejich dědictví si s sebou neseme − ať už chceme nebo ne − dodnes.

Kolapsem se často nezodpovědně straší. Na rozdíl od přírodních věd, kde skutečně kolaps znamená vymření, záhubu či zánik, v případě lidských společenství jde obvykle "jen" o rychlou ztrátu složitosti a jakési "zlevnění" provozu. Nic víc, nic míň. Civilizace či kultury obvykle potichu zmizí, aniž by museli nutně zmizet i jejich nositelé. Co rozhoduje, je dosažená komplexita každé společnosti a to, zda takové společenství má prostředky nejen na to, aby ji udrželo, ale zejména aby ji nadále rozvíjelo.

V této souvislosti stojí za pozornost, že většina objevů, na kterých stojí dnešní technologie, byla patentována před rokem 1930. Stejně tak si stojíme s tzv. EROI indexem, tedy poměrem energie vložené vůči energii získané z nějaké suroviny, technologie nebo látky (například ropy). Například v případě ropy byl tento poměr na počátku 20. století zhruba 1 : 100, zatímco dneska je již "jen" 1 : 20. V případě subjektivně motivovaných technologií, jakými jsou např. biopaliva nebo fotovoltaika, je tento poměr 1 : 2 až 1 : 5, tedy více než tristní. Při současné vysoké složitosti našeho systému a narůstajících nákladech na další pokrok v oblasti inovací soustavně klesá energetická výhodnost dnes využívaných surovin i technologií. A nic jiného než základní výzkum nás nespasí − tedy pokud chceme naši komplexitu nejen udržet, ale i nadále rozvíjet.

Musíme porozumět, abychom přežili

Mohlo by se zdát, že vývoj daného lidského společenství nebo civilizace nepodléhá žádným zákonitostem. Lze však říci, že pokaždé je to sice jinak, ale zároveň je to vždy do značné míry podobné. Když se na konkrétní vybranou civilizaci podíváme s odstupem, snadno zjistíme, že její anatomii vytváří několik velkých vnitřních faktorů, jakými jsou ekonomika, instituce, elity, vzdělanostní systém a způsob uchovávání informací nebo společenská smlouva.

Dynamiku těchto faktorů lze ovlivnit i měnit, i když je to obvykle hodně těžké. Všechny tyto faktory jsou pak závislé na vnějším přírodním prostředí. Jeho vývoj však nemůžeme (díky Bohu) měnit, pouze ničit.

Za normálních okolností o úspěchu či ne­úspěchu civilizace rozhoduje to, jakým způsobem ho poznáme, porozumíme mu a přizpůsobíme se mu. Názorný případ může představovat Nizozemsko se systémem svých poldrů, které existují již stovky let. Na mikroúrovni nemusíme ani chodit tak daleko, stačí se vydat na jih naší země, na Třeboňsko, a prohlédnout si soustavu geniálních rybníků Jakuba Krčína.

Adaptace na přírodní prostředí umožnila osídlení Grónska Vikingy i přežití komunit v mladším dryasu (11 tisíc před Kristem), kdy se během padesáti let severní hemisféra ochladila o 5−8 stupňů a člověk měl co dělat, aby přežil. Ale přežil a v Göbekli Tepe ve východním Turecku začal stavět první svatyně s vertikálními prvky pro komunikaci s bohy na nebesích, kteří jej takto trestali.

Z analýzy a srovnání kultur i civilizací, které se na naší planetě podařilo identifikovat a zkoumat, vyplývá sedm zásadních regularit, svým způsobem zákonů, které mají obecnou platnost bez ohledu na stáří, délku trvání nebo dosaženou komplexitu každé z nich.