Vary si utahují z Ronalda. I český zástupce v soutěži vsadil na humor

Ronaldo běží vstříc brance, klička, druhá, a náhle trávník semifinále mistrovství světa ve fotbale zaplaví chundelatá štěňátka. Ne, není to největší portugalská hvězda Cristiano Ronaldo, ale jeho dokonalý dvojník. A divák nesleduje obrazovku televize, ale plátno některého z karlovarských kinosálů. Tohle načasování nemohlo být lepší.

Když se snímek jménem Diamantino − pojednávající o stejnojmenném fotbalistovi, ale také o špionech, uprchlících, genetických modifikacích a štěňátkách na trávníku − promítal před měsícem a půl na prestižním festivalu v Cannes, vysloužil si pověst nejdivnějšího filmu celé přehlídky.

A rozhodně šlo také o jednoho z nejbizarnějších vítězů tamní soutěžní sekce Týden kritiky.

Nyní v Karlových Varech sledovali diváci první z jeho projekcí takřka souběžně s tím, kdy skutečný Ronaldo smutnil, že Portugalsko na mistrovství světa vypadlo. Mezitím na plátně kin jeho herecký dvojník, který kopíruje nejen Ronaldovu vizáž, ale i pohyby, řeší, že už na trávníku nevidí štěňátka. A bez nich je ztracen a nemůže skórovat.

Tvůrci snímku Diamantino si dělají legraci nejen z portugalské fotbalové legendy, ale též z mnoha filmových klišé a právě taková díla k festivalům patří. V distribuční nabídce kin by možná tato bizarní komedie s parodickými rysy neměla šanci, karlovarské publikum ji však přijalo s emocemi podobně čistými, jakých je schopen její hrdina, jemuž pánbůh nadělil intelekt desetiletého dítěte, ale vynahradil to umem na trávníku.

Pozoruhodných titulů z předních světových přehlídek Karlovy Vary nabídly ve své první třetině celou řadu.

K dosavadním vrcholným zážitkům patřila adaptace povídky Harukiho Murakamiho Vzplanutí. Jihokorejský mistr filmového vyprávění, kterým dobyl svět už na přelomu tisíciletí, a bývalý ministr kultury Lee Chang-dong se vrátil v nebývalé formě. Jeho záhadné vztahové drama publiku každou svou minutou připomínalo, že život je jedno velké tajemství. A s tímto poselstvím diváky také vyprovodilo z temnoty kinosálu zpět do reality.

Ve Varech se už událo mnohé. Hlavní herecká hvězda Tim Robbins stihl nejen uvést legendární film Vykoupení z věznice Shawshank, ale také návštěvníkům sdělit, že Donald Trump je podle něj podvodník.

Průkopník amerického nezávislého filmu Richard Linklater zavzpomínal na vznik svého slavného filmu Flákač a Vladimír 518 otevřel nový pop-up klub Kaiser 53 v prostorách historických císařských lázní. Návštěvníci festivalu se tam před rozsáhlou rekonstrukcí mohou podívat vůbec naposledy.

Ale navzdory hvězdám, večírkům a červeným kobercům je stejně nejpodstatnější něco úplně jiného − tak jako na každém ze zhruba patnáctky nejprestižnějších, takzvaně "áčkových" festivalů, kam Karlovy Vary patří. Je to soutěžní sekce. Tady se objevují světové premiéry filmů a právě zde má tuzemský festival možnost ovlivnit podobu filmového trhu. Byť Karlovy Vary nejsou Benátky či Cannes, vítězství ve zdejší hlavní soutěži i tak zaručí režisérovi cestu po desítkách dalších festivalů.

Nejvýraznějším počinem letošní soutěže je prozatím jednoznačně rumunský film s názvem Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři. Snímek, který měl premiéru v pondělí večer, natočil věhlasný režisér Radu Jude. Ten se svými předchozími tituly Aferim! a Zjizvená srdce soutěžil na prestižních přehlídkách v Berlíně a Locarnu. Do Varů přivezl další ze svých formálně originálních pohledů do historie vlastního národa, ale potažmo i celé Evropy.

Citát z názvu snímku odkazuje k masakru v Oděse roku 1941, kdy bylo zavražděno přes 100 tisíc Židů. A režisér Jude ve svém filmu, který se celý točí kolem současné rekonstrukce události na jednom z bukurešťských náměstí, nemilosrdně tepe do bolavého místa v dějinách rumunského národa. Dotýká se historických kořenů rasismu i dnešního antisemitismu a jeho mrazivý, ale přitom s nadhledem vyprávěný snímek je také trefným komentářem ke zjitřené společenské situaci
současné Evropy.

První ze dvou českých zástupců soutěže překvapil z jiných důvodů. Původem slovinský režisér Olmo Omerzu, jenž absolvoval FAMU a od té doby tvoří v Česku, se svým třetím snímkem Všechno bude posunul do dosud divácky nejvstřícnější polohy. Už v debutu Příliš mladá noc zručně konfrontoval svět dětí a dospělých, tématu více generací se nevzdal ani ve svém druhém počinu Rodinný film. A nyní konečně děti hrají hlavní roli.

Dvanáctiletý Heduš je trochu zavalitý hoch, jenž si publikum získá hned v prvním záběru, když se poměrně dlouho snaží v maskovacím mundúru a s kuličkovým samopalem překonat potrubí plynovodu.

Vzápětí nastoupí ke čtrnáctiletému Márovi a v evidentně zcizeném voze se vydají na pouť napříč republikou.

Zbytek snímku přeskakuje mezi policejní stanicí, na které Máru vyslýchají, a rekonstrukcí spletité pouti obou chlapců zimní krajinou. Režisér Omerzu po odvážněji vyprávěných dramatech natočil silně komický film − plný bezprostřednosti a klukovin. Avšak mezi řádky tu opět prosvítá dramatický střet světa dospělých a dětí. Byť lze na snímku najít ledasjakou mouchu − mouchy jsou ostatně i hlavní metaforou filmu −, jde o další sympatický příspěvek k rozrůstajícímu se česko-slovenskému návratu kdysi populárního žánru dětských filmů.

Po loňském výsostně uměleckém, takřka abstraktním filmu Křižáček, který ve Varech nakonec zvítězil, tu nyní tuzemskou kinematografii zastupuje také výrazně žánrový a přitom ambiciózní film. Což svědčí o narůstající pestrosti domácí tvorby. A to je samo o sobě dobrá zpráva.