Komentář Igora Lukeše: Dvě mouchy v Trumpově čaji s královnou

Donald Trump se na setkání s Alžbětou II. jistě těšil. Schůzky na vysoké úrovni mu lichotí a má rád vojenské přehlídky, i když se skutečné vojenské službě a válce ve Vietnamu vyhnul, protože prý měl kostní ostruhy. Alžbětin zámek je navíc uprostřed anglického venkova, tedy daleko od ulic Londýna, kde nad městem plula nafouklá figurína se žlutými vlasy, v níž nebylo možné amerického prezidenta nepoznat. Trumpovo královské přijetí ve Windsoru proto vypadalo idylicky.

Prezident do Británie přijel z Bruselu, kde se zúčastnil setkání NATO. I tam se mu − z jeho pohledu − dařilo. Cílem schůzky bylo diskutovat o ruské agresi na Ukrajině a v Gruzii. Díky Trumpovi se ale o tématu téměř nemluvilo, protože prezident hned po příjezdu nastolil svou vlastní agendu, totiž téma o výši výdajů na obranu členských zemí.

Je ostudné, že bohaté evropské země a Kanada neinvestují kýžená dvě procenta hrubého domácího produktu. To se musí změnit. Když ale všichni už po několikáté uznali, že výdaje navýší tak, aby do roku 2024 svým závazkům dostáli, Trump se najednou zatvářil ještě znechuceněji. Oznámil, že nehodlá čekat a žádá dvě procenta "ihned", nejpozději do ledna. Pak prý chce výdaje navýšit na čtyři procenta! To je absurdní do té míry, že ani obludně velký americký obranný rozpočet se tomu číslu neblíží: Spojené státy utrácí na zbrojení 3,6 procenta. Pokud ho členské státy neposlechnou, řekl Trump, nebude za nic ručit. "I'll do my own thing," řekl jazykem dospívajících dětí, když hrozí rodičům odchodem z domova.

Během tiskové konference před odjezdem stačil Trump prohlásit, že mu prý všichni členové za jeho intervence poděkovali. Celou událost pak označil za své "vítězství", a to navzdory tomu, že se ani jeden z členů nezavázal utratit požadovaná čtyři procenta. Na dotaz novináře, zda je možné se spolehnout na jeho podporu NATO, Trump odpověděl, že je "velmi stabilní génius" a že prý své názory nemění. Takhle by se choval člověk, který by chtěl NATO zevnitř rozbít.

Všimněte si, že když Trump jedná s diktátory, lichotí jim, zatímco ke spojencům se chová bezohledně. Tohle potvrdil během několika hodin. Z Bruselu Trump spěchal na setkání s britskou ministerskou předsedkyní. Spojené státy a Británie jsou nejen spojenci, ale i přátelé, a tak mělo jít o rutinní ujištění, že se nic nezměnilo. Chyba lávky. Trump si veřejně postěžoval, že ho Theresa Mayová stran vyjednávací taktiky o brexitu neposlechla, a tím pádem se jí nic nedaří. Pak po své hostitelce hodil granát: jeho "přítel", Boris Johnson, by prý byl "velkým ministerským předsedou". To i Brežněv se v roce 1968 namáhal na veřejnosti lhát, že volba Alexandra Dubčeka byla vnitřní záležitostí suverénního státu ("éto vaše dělo"). A tak jako po schůzi v Bruselu se i po setkání s Theresou Mayovou člověk musí ptát: Proč se Trump takhle chová ke svému spojenci? Čeho chce docílit? Komu slouží?

Ale to už byl pátek odpoledne a Trump se mohl těšit na vojenskou přehlídku a přijetí britskou panovnicí. Když ale konečně s královnou usedli, aby si dali čaj, do prezidentova šálku spadly − naprosto nepříhodně pro tak vznešenou chvíli − dvě ošklivé mouchy.