Německá i sovětská okupace nás naučily "pragmatismu druhé cenové skupiny"

Okupace se jeví jako podstatné jméno pomnožné. Znamená okupaci jednu, ale třeba i tři. Na nás, obyvatele "středně menší" země bez moře, sevřené věncem hor, byly ty dvě docela dost. V moderní Evropě jde o nadprůměr. Dohromady trvaly šestadvacet let, celou čtvrtinu z letošních sta let od vzniku samostatného státu.

Jak dlouho byl opravdu samostatný? A co znamenala doba mezi osvobozením z německé okupace a 21. srpnem 1968?

Byli jsme vazaly Moskvy v totalitárním období padesátých a začátku šedesátých let − a fungovalo to i bez okupačních vojsk. Vystavený tank Rudé armády na Smíchově, kolem kterého jsem jako zahradní dělník sekal trávu, měl číslo 23. Lidé říkali: "Vždyť nám to přece hlásili předem − za třiadvacet let jsme zpátky."

Německá a sovětská okupace se srovnávat nedají. Každá byla pro Čechy a Slováky jinak zhoubná. Poměřovat jejich zhoubnost se také nedá, i když se o to pořád někteří pokoušejí. Poměřováním stíráme osobitosti prvního i druhého zla.

Obě okupace usilovaly o naši duši, ta první se ale chystala zbavit část národa i fyzického bytí. Za obou režimů bylo ale možné žít i prosperovat, jako kdyby okupace nebylo. Vést si slečnu na rande, když kolem šel zástup zkroušených lidí se žlutou hvězdou na kabátech. Jejich cesta vedla na nádraží Bubny, odkud vedly koleje do vyhlazovacích táborů. Pro jiné později nebyl problém užívat si každý rok dovolenou v Jugoslávii (devizy se přidělovaly podle politických postojů), přestože souseda z patra tahali estébáci na jeden výslech za druhým a někdy hlídali celé dny a noci přede dveřmi.