Kde končí právo a začíná vydírání

Jakuba Čecha, který dostal cenu od Člověka v tísni i Nadačního fondu proti korupci, mají na prostějovské radnici rádi asi jako osinu v… vy víte kde. Olomoucký advokát Zdeněk Šťastný, který pracuje pro radnice i politiky, jej dokonce v e-mailu nazval bonzákem, za což jej pokárala advokátní komora. Na tom, co si o aktivismu mladého muže, který se rozhodl, že pomocí zákona o svobodném přístupu k informacím bude upozorňovat na přešlapy a chyby místních politiků, myslí nejen tento advokát, ale i dotčení politici, pokárání komory nezměnilo nic. Podobný názor má bezpochyby Pražský hrad na Luďka Maděru, který se v roce 2015 snažil zjistit, jak jsou na tom platově všichni prezidentovi muži. Informace se dočkal po více než roce, chvíli před tím, než se měl postojem Hradu zaobírat soud. Právě proto je dobře, že zákon o svobodném přístupu k informacím existuje. A že se tu a tam objeví někdo s řekněme vyostřenějším sociálním cítěním a hlubokou touhou po spravedlnosti.

Na tom nemění nic ani fakt, že se často objeví i lidé, kteří využívají stejnou zbraň třeba k zabíjení času a touze někomu škodit. Nebo k dosažení peněz z pokut od obcí, které nechtějí nebo nemohou vydat tisíce na právníka, aby se bránily. Že těchto případů není málo, ukazuje spousta rozsudků Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu.

Zahltit obce množstvím požadavků a pak čekat, až udělají chybu, je vydírání. Zákony Francie či Británie umožňují odmítnout poskytnout informace, pokud jde o žádost obstrukční. V Česku lze výjimečně použít obecnou právní zásadu zákazu zneužití práva, v praxi nepomáhá. Přesto zavést plošnou možnost odmítnout žádost o informace kvůli zneužití práva je špatně. Už proto, že stejně jako existují hrdinové a zlosyni domáhající se práva na informace, jsou na tom stejně i veřejné instituce. Posílit jednostranně jejich moc by nemělo být cílem. Na rozdíl od konkrétního legislativního vymezení, co je zájem o informace a co už sprosté vydírání.