Sloupek Miloše Čermáka: Proč pár skleniček s přáteli (nejspíš) prodlouží váš život

Praktický lékař zvedl oči od počítače. "Kouříte?"

Zavrtěl jsem hlavou. Spokojeně něco naťukal jedním prstem na klávesnici a zvedl hlavu podruhé. "Pijete?"

Přikývl jsem. "Piju."

"Hodně?"

"Tak nějak… normálně," řekl jsem.

Zjevně tuhle debatu nevedl poprvé, protože si založil ruce na prsou coby signál, že teprve teď si rozhovor se mnou začíná užívat, a pobaveně se mě zeptal: "Kolik je podle vás normálně?"

"No… sem tam nějaké pivo a občas se ženou lahev vína."

Vyrazil ze sebe krátký zvuk, o němž nebylo jisté, zda jde o projev nesouhlasu, anebo krátký smích. Znepokojeně jsem se zeptal: "Podle vás je to moc?"

"Nevím," řekl. A asi aby nepůsobil neprofesionálně, rychle dodal: "To nikdo neví!"

"Myslíte si, že bychom to měli omezit?"

"Jak dlouho to praktikujete?"

Pominul jsem nehezké slovo "praktikovat", které se ke sklence vypité v milé společnosti opravdu nehodí, a odpověděl jsem, že co si pamatuju. Což je v padesáti férová odpověď.

"V tom případě nic neomezujte. Rozhodně ne radikálně. To by vás mohlo i zabít," prohlásil. Pak se ještě ujistil, že neberu drogy, a na potvrzení, kvůli kterému jsem přišel, dal razítko. Vesele a s rozmachem.