Rusko Ondřeje Soukupa: Konec vulgárních oligarchů

Můj známý se letos na jaře vrátil z obchodní cesty do Ruska rozčarovaný. V polovině 90. let často jezdil do Moskvy a teď nepočítal s radikální změnou.

"Týden předem jsem začal brát prášky na regeneraci jater, protože se Sergejem, majitelem té firmy, jsme dříve dokázali pořádně popít. Jenže místo toho se mnou jednal jeho syn, který pil akorát minerálku za čtyřicet dolarů za lahev. Sergej je prý někde na Altaji, kde buduje ekologické meditační středisko," kroutil známý hlavou.

Vzpomněl jsem si na jeho vyprávění, když jsem četl fascinující knihu socioložky Elisabeth Schimpfösslové Rich Russians: From Oligarchs to Bourgeoisie, kterou nedávno vydalo nakladatelství Oxford University Press. Rakouská výzkumnice pobývající ve Velké Británii na základě rozhovorů s více než 80 ruskými milionáři a miliardáři ukazuje, že divoká devadesátá léta jsou již pryč. Vítězové období raného kapitalismu se nyní snaží obhájit, proč vlastně získali tak ohromné bohatství. V neposlední řadě kvůli tomu, že v nejbližších 10−20 letech budou chtít předat majetek svým následovníkům. A to jako legitimní v očích zákona i společnosti.

"Zbohatnout mohl každý"

Nebude to nic jednoduchého. Přechod k tržnímu hospodářství v 90. letech byl nesmírně chaotický a tvrdý. "Ruský hrubý národní produkt mezi lety 1990−1997 ztratil polovinu své hodnoty se všemi z toho vyplývajícími dopady na obyvatelstvo," píše Schimpfösslová. Doba ale přála připraveným, aktivním a (často všeho) schopným. Někdo dokázal vydělat první miliony na dovozu počítačů, které prodával státním podnikům za desetinásobek jejich ceny. Zlatým dolem bylo získat vývozní povolení k exportu surovin na Západ. Tak přišlo k penězům několik známých tehdejšího náměstka petrohradského primátora Vladimira Putina. Ten totiž povolil vývoz ropných produktů s tím, že se za to pro město nakoupí nedostatkové potraviny. Potraviny však nikdy nedorazily. V měřítkách země ale šlo o drobné. Začala totiž privatizace a tisíce lidí se snažily urvat si svůj kus.

"Pokud člověk není oligarchou, je s ním něco v nepořádku. Všichni jsme měli stejné startovací podmínky, zbohatnout mohl každý," řekl koncem 90. let zakladatel společnosti Jukos a banky Menatep Michail Chodorkovskij kanadaské novinářce Chrystie Freelandové, která napsala knihu o budování ruského kapitalismu. Jenže to je dost pokrytecký výrok a zrovna Chodorkovského případ to dobře ilustruje.

Nadějný komsomolec založil svou banku koncem 80. let a díky konexím dokázal přesvědčit řadu státních podniků, aby převedly své účty k němu. Hlavní ropná aktiva získal prostřednictvím tzv. zálohových aukcí, které se staly symbolem nespravedlnosti a zkorumpovanosti ruské privatizace. V roce 1996 potřeboval Kreml podporu oligarchů, aby pomohli ke znovuzvolení zoufale nepopulárního prezidenta Borise Jelcina. Stát proto vyčlenil řadu firem, hlavně ropných, coby zástavu na půjčku od miliardářů. Záměrem bylo, že na aukci se vysoutěží nejvyšší cena, tu vítěz zaplatí do státního rozpočtu, získá do zástavy akcie, a pokud mu stát do pěti let nevrátí peníze, akcie mu zůstanou.

Od počátku bylo jasné, že jde o skrytou formu privatizace, ale rea­lizace byla ještě cyničtější. Aukce totiž byly domluvené a většinu aktiv si rozdělil Chodorkovskij s dalším oligarchou Vladimirem Potaninem. Aby toho nebylo málo, následně se ukázalo, že i částku, kterou oligarchové zaplatili do státní kasy, si nejprve půjčili od ministerstva financí. "Zpětně jsem rád, že nás ze zálohových aukcí vyšoupli. Alespoň můžu říct, že jsme se na tom nepodíleli," řekl Elisabeth Schimpfösslové další z oligarchů Petr Aven ze skupiny Alfa.