Přiznat si slabost není nejhorší začátek

Od chvíle, kdy se česká veřejnost dozvěděla o existenci čínské skupiny CEFC a jejím zájmu uchytit se v tuzemském bankovnictví, uplynuly už čtyři roky. Následovala doba relativního klidu zpestřená bombastickým závazkem jednoho z šéfů CEFC, týkajícím se výše investic. Pak to šlo ráz na ráz. Zprávy o tom, do čeho všeho CEFC investuje, přicházely s takovou kadencí, že o nich média takřka nestíhala informovat.

Nákupy pokrývaly tak široké spektrum oborů, že v tom nikdo nedokázal najít racionální strategii. Národní letecký dopravce, pivovarnictví, řada prestižních nemovitostí, strojírenství, ale také média, prodejce dovolených či slavný fotbalový klub včetně nejmodernějšího tuzemského stadionu v zemi. K tomu Číňané přišli se záměrem získat ve finanční skupině (vlastnící banku, u níž jejich zájem začal) rovnou poloviční podíl, přičemž nebylo jasné, zda to náhodou neznamená úplné ovládnutí. Peníze pršely na všechny strany.

Co se veřejnost o tak důležitém investorovi dozvěděla? "CEFC působí především ve financích, energetice a průmyslu, je největší soukromou společností v Šanghaji a šestou největší privátní firmou v Číně," zněla ohraná mantra. O hlavních postavách skupiny se šířily legendy, spekulovalo se o napojení na armádu, rozvědku či námořnictvo. Zvěsti dávaly smysl, konglomerát zbohatl na obchodu s ropou a to se v Číně před třiceti či čtyřiceti lety (i počátky CEFC jsou zamlžené) určitě nedalo dělat bez požehnání z vyšších míst. Opakovaně zaznívalo, že CEFC má zálusk i na energetiku, ostatně na té vyrostla. Přes to všechno u nás nikdo oficiálně neposuzoval, zda čínské investice nemohou mít dopad na bezpečnost státu. Ani nemohl. Česko žádný mechanismus, který by vyhodnotil rizika plynoucí ze změny majitele klíčových podniků a podle toho zasáhl, nemá.

Je na čase, aby se to změnilo. A co nejrychleji.