Bez kontaktů ničeho nedosáhnete

V Brně se mu podařilo v roce 1980 zařídit první otevřenou telefonní linku na Západ. Na veletrhu v Bruselu zase dosáhl toho, aby kolem československého stánku vedla trasa prince Alberta. Karel Svoboda pracoval na brněnském výstavišti přes 30 let, z toho téměř 10 let tehdejším Brněnským veletrhům a výstavám (dnes Veletrhy Brno) šéfoval. "Kontakty jsem si získával jednoduše − o všem jsem věděl, o každém stroji, o každé expozici, potkával jsem se s řediteli i konstruktéry," říká dnes 90letý pamětník, který bez problémů ovládá počítač nebo chytrý telefon.

HN: Do společnosti Brněnské veletrhy a výstavy jste nastoupil v roce 1959. Na jaké místo?

Jako hlavní účetní. Měnit práci ale nebylo tak jednoduché jako dnes. Nechtěli mě pustit do té doby, než jim zpracuji plán na další pětiletku. Přemlouvali mě, abych zůstal, ale já jim říkal: Můj životní sen byl pracovat v zahraničním obchodě. Vzniká tady veletrh, já mluvím třemi jazyky, tady je nepotřebuju, ovšem tam budu užitečný. To víte, bylo mi 31, takže ženským v účtárně se to moc nelíbilo. Zkusily si mě, mladého kluka, otestovat, ale nepochodily. Účtovat a zacházet s tehdejšími technologiemi jsem uměl.

HN: Při vašem nástupu byl první mezinárodní veletrh za dveřmi. Jak se vám tehdy na výstavišti pracovalo?

Ano, přišel jsem v době, kdy už byl vydaný zákaz brát si dovolené, protože veletrh byl vlastně za dva a půl měsíce. Dnes by nikdo nevěřil, jak to tam tehdy vypadalo. Neexistovaly žádné montážní prvky, vše se připravovalo a montovalo na klíč, od A do Z, říkalo se tomu bouchárna. Prostě dřevo, překližka, molina, všechno se řezalo, dávalo dohromady, balilo, natíralo. Hrozná práce. Jakožto podnik zahraničního obchodu jsme měli velkou nevýhodu. Museli jsme jednat s výrobními podniky, které fondy držely, a to nebylo vždy snadné. Tenkrát vládla velká byrokracie, nerad na to vzpomínám. Nejhorší bylo, že náš generální ředitel seděl v Praze, v Brně bylo ekonomické oddělení a dělníci.

HN: Kdy se celý podnik přemístil do Brna?

Začátkem 60. let a jen pod podmínkou, že Brno si na sebe musí samo vydělat, a že pokud budou veletrhy ztrátové, ministerstvo je zruší. Dostal jsem za úkol zpracovat koncepci do 14 dnů. Ve dne v noci jsem přemýšlel, jediný ekonomický náměstek Kudrna to zvládl se mnou trošku konzultovat. Napsal jsem, že je potřeba, aby výstaviště bylo více využito, nikoliv jen pro strojírenský veletrh, ale na mnoho výstav. Abychom zpracovávali i zahraniční akce, na což měl výsadní právo Rapid v Praze, abychom vyvíjeli vlastní konstrukční systémy a nemuselo se vše řešit zmiňovanou bouchárnou. Vize byla nakonec schválena, jenže nikomu se pak nechtělo na post obchodního ředitele. Stranický orgán doporučil čtyři funkcionáře, ovšem nikdo z nich neuměl žádný jazyk a vysokou školu měl jeden. Já jsem uměl řeči tři a měl jsem vysokou ekonomickou, a tak se obrátili na mě. Stal jsem se po složení slibu ministrovi nejmladším náměstkem v celém resortu zahraničního obchodu.

HN: Kdy se ze strojírenského veletrhu začaly vyčleňovat samostatné výstavy?

Právě v souvislosti s mojí koncepcí. Jen pro zajímavost, o dalších výstavách jsem jednal i s Milošem Jakešem. On byl tehdy náměstkem ministra vnitra pro civilní správu a zařizoval tehdy takzvané kontraktační a prodejní výstavy za podniky místního hospodářství. Po mnoha jednáních udělali jeden ročník v Brně, další léta už měli pronajaté celé pavilony A a C a všechny výstavní plochy. To stejné se povedlo se Svazem výrobních družstev, jejichž vedení nadchl luxusní pavilon Z a časem nabírali další plochy. Dovedli nalákat lidi, měli tu takzvaný zkušební prodej − tedy vývojové výrobky, na nichž zkoumali, co lidé kupují a co ne. Chodily na to statisíce lidí.