Českou filharmonii ochráním, její hráči mají talent od boha, říká nový šéfdirigent Semjon Byčkov

První český orchestr zařazuje vyšší rychlost. Před šesti lety se šéfdirigentem České filharmonie stal Jiří Bělohlávek a hráčům nejen zvedl platy − také navýšil počet zkoušek a repríz. Vloni zesnulého Bělohlávka nyní střídá pětašedesátiletý Semjon Byčkov, který pracuje ještě na větší ploše. Skladbu s hráči nazkouší, provede a pak nechá uležet. Až po týdnech se k ní vrátí a teprve posléze ji natočí.

Obdobně složitě Semjon Byčkov rozpráví. Srdečný muž s výrazným obočím a puškinovskou kadeří něco nakousne, odběhne jinam a pak se k tématu vrací. Třeba prohlásí: "Naše společnost stále obdivuje masovou produkci, fenomén 19. století. Přitom při pohledu do historie vidíme, že to nejlepší vzniklo nikoliv tuctově či rychle, nýbrž talentem a pílí," a za pět minut na to navazuje. "Po druhé světové válce byl svět zničený a lidé žili na ulici. Musela se pro ně vyrobit spousta oblečení a bot. Dnes už ale mají oblečení a boty skoro všichni, takže nenastal čas na změnu?"

Pointa přichází za okamžik: "Zvykli jsme si chtít všechno hned. Okamžitě to bereme, vstřebáme a v další vteřině zapomínáme. Podívejte se ale na Pražský hrad nebo Rudolfinum. Stavěly se dlouho, ale přetrvaly navěky. Obdobně chci pracovat s Českou filharmonií. Aby její odkaz přetrval staletí," vysvětluje.

HN: Už jste se zabydlel v Rudolfinu?

Zdědil jsem dirigentský salonek po Jiřím Bělohlávkovi, změny zatím nedělám. Jen mi kolegové v nižším patře budovy našli krásný pracovní stůl, hnědý se zelenou deskou.

HN: Jak často za ním budete sedět?

Podle smlouvy mám s Českou filharmonií trávit zhruba šestnáct týdnů v roce. Bude to střídání intenzivnějších a klidnějších období. Zítra nás čeká koncert ke 100. výročí republiky, příští týden zahajovací koncert sezony, koncem měsíce s orchestrem letíme do Velké Británie a USA, takže teď spolu budeme takřka měsíc. Ale třeba v prosinci přiletím jen na pár dnů zkoušek.

HN: A mezitím se budete vracet do Francie, kde máte rodinu?

Bydlím v Paříži, ale skutečný domov mám na venkově, poblíž Baskicka a španělských hranic, kde stojí náš rodinný dům. Když nediriguji v Paříži, co nejrychleji vyrážím tam do přírody. Na venkově čerpám sílu, nacházím harmonii, mívám tam třeba nejkrásnější sny.

HN: Je pravda, že než jste přijal post šéfdirigenta České filharmonie, odmítl jste Newyorskou filharmonii a BBC Symphony Orchestra?

Ano. Celý život jsem vedl umělecké instituce. Už jako student jsem se stal sbormistrem. Po konzervatoři to pak byl jeden dirigentský post za druhým, v Sovětském svazu i později v emigraci. Naposledy jsem třináct let vedl orchestr WDR v Kolíně nad Rýnem. Jenže přišel zlom. Slavil jsem šedesátiny s Vídeňskou filharmonií a uvědomil jsem si, že potřebuji svobodu. Že v těch letech, která mi zbývají, už nechci, aby mezi mnou a hudbou stála jakákoliv instituce. Tudíž jsem se rozhodl, že už nikde nebudu dělat šéfdirigenta.

HN: Co to, že jste teď změnil názor?

Souvisí to s odchodem Jiřího Bělohlávka. Všichni jsme věděli, že je nemocný, ale nikdo netušil, jestli tu bude ještě rok, tři nebo deset let. Nebyli jsme na jeho smrt připraveni. Když k tomu vloni došlo, přijel jsem do Prahy a stihl jsem tryznu v Rudolfinu. Nesmírně mě dojalo, jak se Češi přišli s Bělohlávkem rozloučit. Jak ho lidé oplakávali, projevovali úctu. Vím to, seděl jsem v hledišti a pozoroval to s otevřenými ústy. V jednu chvíli se třeba k rakvi přišel poklonit člen orchestru ve fraku. Ve fraku! Byly dvě odpoledne, ale on si vzal frak na Jiřího počest.

HN: A co bylo dál?

S Českou filharmonií už se známe. Třetím rokem společně nahráváme Čajkovského pro společnost Decca, rozumíme si čím dál lépe. Měl jsem to tedy čekat. Po loňském koncertu v Rudolfinu jsem se vrátil do dirigentského salonku. Najednou se otevřou dveře a vchází delegace hráčů. Koncertní mistr Josef Špaček má projev, krásnou řeč. Žádá mě jménem orchestru, abych se stal "jejich tatínkem", takhle to řekl. Byl jsem pohnutý, musel jsem se opřít o klavír, aby se mi nepodlomily nohy. Tak jsem souhlasil. Ne v návalu citu. Cítil jsem, že je to správné rozhodnutí.