První český orchestr zařazuje vyšší rychlost. Před šesti lety se šéfdirigentem České filharmonie stal Jiří Bělohlávek a hráčům nejen zvedl platy − také navýšil počet zkoušek a repríz. Vloni zesnulého Bělohlávka nyní střídá pětašedesátiletý Semjon Byčkov, který pracuje ještě na větší ploše. Skladbu s hráči nazkouší, provede a pak nechá uležet. Až po týdnech se k ní vrátí a teprve posléze ji natočí.

Obdobně složitě Semjon Byčkov rozpráví. Srdečný muž s výrazným obočím a puškinovskou kadeří něco nakousne, odběhne jinam a pak se k tématu vrací. Třeba prohlásí: "Naše společnost stále obdivuje masovou produkci, fenomén 19. století. Přitom při pohledu do historie vidíme, že to nejlepší vzniklo nikoliv tuctově či rychle, nýbrž talentem a pílí," a za pět minut na to navazuje. "Po druhé světové válce byl svět zničený a lidé žili na ulici. Musela se pro ně vyrobit spousta oblečení a bot. Dnes už ale mají oblečení a boty skoro všichni, takže nenastal čas na změnu?"

Pointa přichází za okamžik: "Zvykli jsme si chtít všechno hned. Okamžitě to bereme, vstřebáme a v další vteřině zapomínáme. Podívejte se ale na Pražský hrad nebo Rudolfinum. Stavěly se dlouho, ale přetrvaly navěky. Obdobně chci pracovat s Českou filharmonií. Aby její odkaz přetrval staletí," vysvětluje.

HN: Už jste se zabydlel v Rudolfinu?

Zdědil jsem dirigentský salonek po Jiřím Bělohlávkovi, změny zatím nedělám. Jen mi kolegové v nižším patře budovy našli krásný pracovní stůl, hnědý se zelenou deskou.

HN: Jak často za ním budete sedět?

Podle smlouvy mám s Českou filharmonií trávit zhruba šestnáct týdnů v roce. Bude to střídání intenzivnějších a klidnějších období. Zítra nás čeká koncert ke 100. výročí republiky, příští týden zahajovací koncert sezony, koncem měsíce s orchestrem letíme do Velké Británie a USA, takže teď spolu budeme takřka měsíc. Ale třeba v prosinci přiletím jen na pár dnů zkoušek.

HN: A mezitím se budete vracet do Francie, kde máte rodinu?

Bydlím v Paříži, ale skutečný domov mám na venkově, poblíž Baskicka a španělských hranic, kde stojí náš rodinný dům. Když nediriguji v Paříži, co nejrychleji vyrážím tam do přírody. Na venkově čerpám sílu, nacházím harmonii, mívám tam třeba nejkrásnější sny.

HN: Je pravda, že než jste přijal post šéfdirigenta České filharmonie, odmítl jste Newyorskou filharmonii a BBC Symphony Orchestra?

Ano. Celý život jsem vedl umělecké instituce. Už jako student jsem se stal sbormistrem. Po konzervatoři to pak byl jeden dirigentský post za druhým, v Sovětském svazu i později v emigraci. Naposledy jsem třináct let vedl orchestr WDR v Kolíně nad Rýnem. Jenže přišel zlom. Slavil jsem šedesátiny s Vídeňskou filharmonií a uvědomil jsem si, že potřebuji svobodu. Že v těch letech, která mi zbývají, už nechci, aby mezi mnou a hudbou stála jakákoliv instituce. Tudíž jsem se rozhodl, že už nikde nebudu dělat šéfdirigenta.

HN: Co to, že jste teď změnil názor?

Souvisí to s odchodem Jiřího Bělohlávka. Všichni jsme věděli, že je nemocný, ale nikdo netušil, jestli tu bude ještě rok, tři nebo deset let. Nebyli jsme na jeho smrt připraveni. Když k tomu vloni došlo, přijel jsem do Prahy a stihl jsem tryznu v Rudolfinu. Nesmírně mě dojalo, jak se Češi přišli s Bělohlávkem rozloučit. Jak ho lidé oplakávali, projevovali úctu. Vím to, seděl jsem v hledišti a pozoroval to s otevřenými ústy. V jednu chvíli se třeba k rakvi přišel poklonit člen orchestru ve fraku. Ve fraku! Byly dvě odpoledne, ale on si vzal frak na Jiřího počest.

HN: A co bylo dál?

S Českou filharmonií už se známe. Třetím rokem společně nahráváme Čajkovského pro společnost Decca, rozumíme si čím dál lépe. Měl jsem to tedy čekat. Po loňském koncertu v Rudolfinu jsem se vrátil do dirigentského salonku. Najednou se otevřou dveře a vchází delegace hráčů. Koncertní mistr Josef Špaček má projev, krásnou řeč. Žádá mě jménem orchestru, abych se stal "jejich tatínkem", takhle to řekl. Byl jsem pohnutý, musel jsem se opřít o klavír, aby se mi nepodlomily nohy. Tak jsem souhlasil. Ne v návalu citu. Cítil jsem, že je to správné rozhodnutí.

Článek pro předplatitele
Ještě na vás čeká 70 % článku. Pokračovat ve čtení můžete jako náš předplatitel.

Vedle přístupu k veškerému on-line obsahu HN můžete mít:

  • Mobilní aplikaci HN
  • Web bez reklam
  • Odemykání obsahu pro přátele
  • On-line archiv od roku 1995
  • a mnoho dalšího...

Máte již předplatné? Přihlaste se.

Přihlásit se

Zajímá vás jen tento článek? Dočtěte si ho za 19 Kč.

Nákup jednoho článku

Vyberte si způsob platby

Platba kartou
 Rychlá online platba

Zpracování osobních údajů a obchodní sdělení

Pokračováním v nákupu beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

Nepřeji si dostávat obchodní sdělení týkající se objednaných či obdobných produktů společnosti Economia, a.s. »

Zaškrtnutím políčka přijdete o možnost získávat informace, které přímo souvisí s vámi objednaným produktem. Mezi tyto informace může patřit například: odkaz na stažení mobilní aplikace, aktivační kód pro přístup k audioverzi vybraného obsahu, informace o produktových novinkách a změnách, možnost vyjádřit se ke kvalitě našich produktů a další praktické informace a zajímavé nabídky.

KOUPIT ČLÁNEK
Čekejte Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Pozor Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.

Zadejte e-mailovou adresu

Na e-mailovou adresu vám pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste si článek mohli po přihlášení kdykoliv přečíst.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet. Přihlaste se.

Jste přihlášen jako

Na e-mailovou adresu vám pošleme potvrzení o platbě.