Odluka demokracie od kapitalismu

Minulý měsíc uběhlo deset let od pádu americké investiční banky Lehman Brothers. Odstartoval nejen krizi finanční, hospodářskou a dluhovou, ale také uštědřil políček demokracii. Mimo debaty o příčinách krize je postlehmanovská doba plná paradoxů, mezi něž patří změny politické reality. V některých evropských zemích se dostali k moci populisté. Přízeň voličů získávají tím, že zpochybňují samotnou demokracii, odmítají úsporná opatření a nepopulární, ale nutné reformy.

Dluhy těchto zemí, mezi něž patří Řecko či Itálie, se za deset let zvýšily o dvě pětiny, a v některých případech dokonce zdvojnásobily. Společně jsou největšími dlužníky Mezinárodního měnového fondu a jejich finance se drží nad vodou díky vstřícnosti Evropské centrální banky. Životní úroveň v zemích s vysokou mírou státního dluhu stagnuje, reálné řešení problémů je v nedohlednu a pomalu můžeme mluvit o ztracené generaci.

V letech 2008 až 2009 se zdálo, že v krizi je i samotný kapitalismus a pozice politické pravice zaujme díky odporu k bankám levice. Opak je pravdou a posiluje právě populistická pravice s autoritářskými sklony. A to i v zemích, které krize tolik nepostihla a zažívají zlepšení životní úrovně.

Oslabování demokracie a jejích institucí je znakem postlehmanovské éry. Jejím patrně nejzávažnějším odkazem je ale hrozba, že demokracie přestává být přirozenou součástí kapitalismu.