Mimochodem Davida Klimeše: Rozhovor s TGM o sto letech republiky

M-A-C-A-P-I-K."

"Žádný Macapik, ale Masaryk, panáčku."

"Kdo to…"

"Tož, to jsem já, tvůj prezident. I když jsem tu už jen jako busta."

"Promiňte, pane prezidente, já už se azbuku neučil, a tak si tady v Užhorodu nepřečtu skoro nic. Proto jsem vaše jméno hned nepřelouskal. A jak vám tu je, tak daleko od vlasti, že se tak směle ptám?"

"Daleko od vlasti?! Panáčku, Podkarpatská Rus je klenotem naší nyní už stoleté Československé republiky a její hlavní město Užhorod již jistě výstavním centrem vzdělanosti. Ještě teď mě naplňuje pýchou i údivem, když si vzpomenu, jak za mnou v roce 1918 přišla rusínská delegace, zda by se tento kraj nemohl připojit k vznikajícímu československému státu. Ještě jsme ani nevznikli a už jsme měli tak dobré jméno. Pozor tedy na pusu, mládenče."

"Aha, už mi to dochází, pane prezidente. Něco jsem vlastně tady o té vaší soše slyšel. V roce 1938 vás odsud z centra Užhorodu sundali Maďaři a teprve nedávno vás sem krajanský spolek zase vystavil. Vy asi moc nevíte, co se mezitím událo, že?"

"Pravda že nevím. Chtěl jsem se tě, panáčku, na to právě zeptat. Jak to Beneš zvládl s panem Hitlerem?"

"No, moc ne. V roce 1938 jsme se bez boje vzdali pohraničí tak, jak to Německo, Itálie, Anglie a Francie v Mnichově dohodly."

"Já snad spadnu z podstavce. Jak může Beneš vládnout tak okleštěné republice, vždyť ta nemůže snad ani fungovat?"

"Máte pravdu, nemohla. Beneš hned abdikoval a v roce 1939 zbytek Čech a Moravy zabral Hitler, Slovensko si vyhlásilo loutkový stát a sem do Užhorodu přišli Maďaři."

"Ještě že mě sundali, dobře, že jsem to neviděl. A já tolik v Beneše věřil."

"Ale on se stal opět prezidentem. Český odboj za druhé světové války se proslavil stejně jako ten le­gionářský, který jste za velké války organizoval vy. Československo bylo v roce 1945 osvobozeno a Beneš znovu usedl na Pražský hrad."

"No sláva, urputný, to doktor Beneš je, to zas ano."

"Jenže to osvobození něco stálo. Beneš slíbil Moskvě, že se v českých zemích budou obnovovat jen čtyři strany a všichni Němci se bez pardonu vyženou. V roce 1946 se nejsilnější stranou stali komunisté, vše v podmínkách omezené demokracie směřovalo ke střetu. A Podkarpatská Rus hned po válce přešla pod sovětskou Ukrajinu, Beneš se na to ani nikoho neptal a rovnou ji nabídl Stalinovi."

"Demokracie a komunisté, to nejde dohromady, vždyť jak jsem je štval už Otázkou sociální, když jsem jim vykládal Marxe jinak, než jak měli naučeno. Tak snad alespoň národní socialisté se za svého Beneše postavili, ne?"

"Ne, všichni nechali Beneše ve štychu a ten se opět podvolil. Následovalo čtyřicet let komunismu, tu tužšího, tu méně tuhého. Ale o vedoucí úloze komunistů a absolutní poslušnosti vůči Moskvě se nesmělo smlouvat, to pak hned přijely ruské tanky jako v roce 1968."

"Takže ty, panáčku, jsi také komunista?"

"Naštěstí ne. V roce 1989 autoritářský systém padl a přišly nejúspěšnější roky od vaší první republiky. Možná i úspěšnější, s prominutím, pane prezidente."

"To jsem přeslechl. Tak to jsou Čechoslováci, byť už tedy bez Rusínů, šťastni, že?"

"No, my už se Slováky nejsme, v roce 1993 jsme se rozdělili."

"No to mi moje bronzová hlava nebere, takto se mi běh historie vůbec nelíbí. Ale na druhou stranu, jestli to tedy dobře chápu: nacisté ani komunisté vás neohrožují a žijete v mírové Evropě. Rusínů, Němců i Slováků jste se zbavili a musíte být teď jeden z nejsoudržnějších národů kontinentu. O ekonomiku nemám strachu, už jen to, co jsme si brali v roce 1918 od Vídně, zakládalo na bohatou průmyslovou společnost, takže jistě prosperujete a vyvážíte. Tož jednou větou: musíte být jeden z nejšťastnějších a nejúspěšnějších národů Evropy, že?"

"No, jak bych vám to řekl, pane prezidente, ve všem máte pravdu, jen v tom posledním ne. Šťastni nejsme…"

"Tak tomu nerozumím, zakázali jste snad befelem pivo a fotbal?"

"Nesmějte se tomu, pane prezidente. Jak to jen vysvětlit: podívejte, vaše první republika byla v mnohém nedokonalá, zůstaly v ní velké sociální nerovnosti, Němci, ale třeba i ti Rusíni marně chtěli větší národnostní práva a mohl bych jmenovat spoustu dalšího. A přesto: i když právě zde Rusíni za první republiky nedostali ta práva, která jste jim v roce 1918 v Americe slíbil, znovu tu máte sochu a na první republiku tu vzpomínají jako na jednu z nejlepších dob historie tohoto regionu."

"Všechny ty invektivy jsem jakoby přeslechl, panáčku. Hlavně ale nechápu, co to má do činění s dnešním marasmem."

"No, jak jste přesně řekl, nyní má Česko úplně vše: bezpečí kolem sebe, obyvatelstvo bez menšin jakéhokoliv druhu, úspěšnou exportní ekonomiku a už i skoro tři dekády demokracie. Přesto této éře nikdo stavět sochy asi moc nebude. A už vůbec ne v zahraničí."

"Vás nikdo nevede? Vy nemáte své Masaryky, Švehly, Beneše?"

"Ale na počátku někdo takový snad i byl, Havel, Pithart, Klaus a další. Ale společnost se po počátečním elánu propadla do skepse. Ze sociologických průzkumů plyne, že česká společnost se extrémně bojí čehokoliv jiného, i když žádné jiné prakticky nezná. A když se nemůže vymezovat proti něčemu cizímu, začíná se zbytečně alespoň rozdělovat uvnitř.

Národ, místo aby hledal své cíle a ambice, jen hledá stále nové lídry, kteří ty cíle a ambice vymyslí za celou nemohoucí občanskou společnost. Což se nedaří a jen vzrůstá populismus. Výsledkem je přes nesporný blahobyt a prosperitu spousta neřešených so­ciálních a ekonomických problémů, pocit stagnace, či dokonce úpadku. A v politice i médiích zní čím dál vypjatější a prázdnější slogany a fráze… Při vší úctě, pane prezidente, to vy už nemůžete pochopit."

"Jakpak by ne? Historie se stále jen opakuje."

"No vidíte to, pane prezidente, že to nemůžete pochopit. Tohle je snad vůbec to nejhorší, ta zvláštní česká fatalistická zahleděnost do minulosti, zvláště do té brutální z 20. století. Protože nedokážeme popsat přítomnost, neustále se odvoláváme na tragiku tu pražského jara, jindy únorového puče nebo zase Mnichova. Ale pardon, to se právě na prosperující a zabezpečené Česko v Evropské unii vůbec nehodí. Dnešní republiku pálí tak moc dobré bydlo, až se noří do zcela zbytečné blbé nálady, bych spíše řekl."