Úvahy našich otců aneb Sto let domoviny

Večery v cizině rád trávím tím, že na notebooku sleduji různé přednášky z mně blízkých oborů, v nichž hledám občerstvení ducha i inspiraci. Když toho nemám za celý den dost, pouštím si myslitele a diskutéry na slovo vzaté, které je radost vidět, poučné poslouchat a přemýšlet o tom, co říkají.

Nedávno jsem tak při příležitosti říjnových oslav století naší republiky na videu zhlédl zamyšlení jednoho staršího, laskavého a úctyhodně působícího člověka. Říkal: "Věřím, že ten náš stát jde nyní dobrou cestou. Že tady máme svobodu, o které se nám ani nezdálo − a velkému množství národů se ještě stále nezdá. Takže to je pro mne důvod velké vděčnosti a zároveň odpovědnosti, udržet ten náš stát tak, abychom se za něj nemuseli stydět."

A vzpomněl jsem si při tom na jiná slova, která mi utkvěla v paměti:

"Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešní svět toho nejhoršího: Lži… Lži, která podpírá a připravuje násilí a učí lidi nenávidět se navzájem. Každá lež zajde, ale zůstane po ní nenávist a opovržení. Tělo se zahojí dřív než duše. Bože, vrať světu pravdu… Za každou lží jde úklad a násilí, každá lež je útok na bezpečí světa."

Těch pár vět je součástí "modlitby", kterou napsal Karel Čapek několik měsíců předtím, než umřel, a několik dní před podepsáním mnichovské dohody. Tehdy nebyla vyslyšena. Náš národ byl zdrcen lží po desetiletí. Následkem toho Československo nejenže ztratilo Sudety, oddělilo se Slovensko, přišla strašná světová válka, ale zemi pak zachvátila i další totalita…

Ta naléhavá přímluva Karla Čapka za pravdu, modlitba za pravdu, je myslím nadčasová. A boj za ni je pro nás jako národ důležitý. Vždyť větu o pravdě považujeme za své motto, ta věta patří celému národu, zastupuje ho. Pravda vítězí.

A je zajímavé, že jsme si vybrali právě toto slovní spojení, přijali ho za své. Pravda vítězící. Jsem za to vděčný. Ale přidal bych k tomu ještě jednu hodnotu a tou je láska.

Spojení pravdy a lásky mi připadá nesmírně důležité a vyvážení těchto dvou zásadních pojmů považuji za cosi naprosto esenciálního. Jedno bez druhého − nebo jedno převyšující druhé − nefunguje a je, řekl bych, až nebezpečné.