Česká diplomacie pokaždé od nuly

Za pár dní se Česko dočká takříkajíc plnohodnotného ministra zahraničí. Jmenování Tomáše Petříčka předcházejí pozoruhodné peripetie, mnohem podstatnější však bude, jaké se ustaví vztahy v trojúhelníku, který utváří podobu a provoz české zahraniční politiky. V uplynulých takřka třech desetiletích se pravidelně ozývaly stesky na její celkovou nekoordinovanost, opakující se tenze tu mezi Hradem a Strakovou akademií (například za časů Václava Havla a Václava Klause či Václava Klause a Jiřího Paroubka), tu Strakovou akademií a Černínem (nějaký čas každý z těchto úřadů svého vlastního tajemníka pro evropské záležitosti).

Napětí či rivalita pramení z povahy vztahů těchto tří institucí a nemusí škodit, pokud jejich šéfové sledují stejné cíle a pokud některý z nich není příliš oslaben, jako se to stalo třeba Václavu Havlovi po roce 1992. První český polistopadový prezident byl však natolik výraznou a silnou osobností, že si dokázal vlastní pozici v trojúhelníku Hrad, Strakova akademie, Černín obhájit a do české diplomacie prosadit důležité rysy jako ochranu lidských práv.

Nastupující ministr zahraničí to bude mít hodně těžké. Strana, která ho nominovala do úřadu, byla před rokem poražena ve volbách do Poslanecké sněmovny a o minulém víkendu byla bita poznovu. Debakl utrpěla i pražská část sociální demokracie, jejímž je Tomáš Petříček členem. Nový vládce Černína nastupuje s nekrytými zády, za situace, kdy proti němu stojí tak ambiciózní politici jako Miloš Zeman a Andrej Babiš. Stačí pomyslet na to, že požaduje-li prezident protiimigrační postoj, může to znamenat i postoj protievropský. Premiér zase považuje evropskou politiku za své léno natolik, že si v ní takřka neškrtl ani ministr Stropnický, který byl v hnutí ANO nominálně místopředsedou.

Shrnuto, nastupující ministr zahraničí může jen překvapit, otázkou je, zda nemile − to když se ostatními nechá vodit jako loutka, nebo naopak v lepším směru. Každopádně očekávané umenšení role šéfa Černína poskytuje větší prostor pro prezidenta a premiéra, ale s tím také jejich větší odpovědnost za výsledky a následky. Z těchto dvou padá v českém ústavním systému větší odpovědnost za zahraniční politiku na předsedu vlády. A tady je kámen úrazu. Uspět v evropské, konkrétně unijní politice, která se nedá redukovat jen na imigraci a rozpočet, znamená opřít se o co nejširší odborné zázemí. Ale hnutí ANO nedisponuje žádnou strukturou odborných komisí, odkud by čerpalo nápady a kádry. Je tu sice úřad a jednotlivá ministerstva včetně Černína, jenže je tu jedno velké ale. K nejhorším zlozvykům vítězů českých voleb v posledním více než čtvrtstoletí patřilo, že každá nastupující garnitura na Úřadu vlády i jinde vymetla zkušené odborníky pokud možno ze všech různých sekcí i odborů a s evropskou politikou se pokaždé začínalo na zelené louce. Takže je to nejen Tomáš Petříček, kdo nás může překvapit.