VŠE o... chudobě držitelů zdrojů

Mnozí sní o tom, jak by bylo krásné mít naleziště něčeho cenného a žít z práce těžařů. Jako o výhře ve Sportce. Ve skutečnosti ale nerostné bohatství přináší obyvatelům daných zemí spíše problémy. Neplatí to jen o nerostech. Španělsko se například z následků dobytí Ameriky nevzpamatovalo dodnes. Lodě plné zlata znamenají častěji zkázu než růst.

Některé chudé země patří k těm, které mají obrovské nerostné bohatství. Viz Venezuela s největšími zmapovanými zásobami ropy. Přesto obyvatelům hrozí hladomor a úmrtnost dětí je strašidelná.

Demokratická republika Kongo (která není demokratická a není to ani republika) patří k zemím s významnými nalezišti ropy, diamantů, zlata, mědi či kobaltu. Dvacet let občanských válek si vyžádalo minimálně čtyři miliony obětí, což je pět procent populace země.

Irák, ropná velmoc, prožil posledních třicet let neustálými válkami se sousedy či mezinárodním společenstvím. Sektářské a politické násilí pokračuje dodnes. Výsledkem je země závislá na zahraniční pomoci.

Írán, další ropná velmoc, prošel ve stejné době svržením šáha, diktaturou islamistických radikálů, válkou s Irákem a zapojením do řady regionálních konfliktů.

Ruský export představují z více než osmdesáti procent komodity, je to největší světový producent ropy a plynu. Jinak nesporně mocná země je z hlediska životní úrovně obyvatel srovnatelná spíše se zaostalými státy.

Ve skutečnosti je pouze málo států, které dokázaly od přírody dané poklady zužitkovat. Například Norsko. V jistém směru Kuvajt. Snad i Saúdská Arábie.

Relativně lehce nabyté bohatství dovedlo raně novověké Španělsko k sérii státních bankrotů. Jak může zkrachovat země, která si sto let vozila jednu loď pokladů za druhou? Snadno. Importované zlato vedlo k fatálnímu zaostávání Španělska (a Portugalska) za zbytkem Evropy v produktivitě práce.

Na tom všem není nic nového. Ekonomové dávno vědí, že význam přírodního bohatství je z hlediska životní úrovně země zanedbatelný. Přesto je široce rozšířena představa, že lze "vyhrát jackpot".

Nedávno zasáhla českou veřejnost vlna zájmu o naleziště lithia v Krušných horách. Mnoho lidí začalo "porcovat medvěda", který ještě ani neběhal pod Cínovcem, a který se dokonce ani nenarodil. Biliony korun se předem rozdělovaly na sociální výdaje a důchody. Jak vidno, je doufání v zázrak součástí každého člověka.

Ve skutečnosti buďme radši, že neoplýváme ropou ani diamanty, a dokonce se raději smiřme s tím, že než se začne těžit lithium, jeho ceny poklesnou či technologický pokrok vrátí tento kov na okraj zájmu. Smiřme se s tím, že skutečně úspěšné národy, které oproti nám žijí v blahobytu (tak jako my žijeme v blahobytu ve srovnání s naprostou většinou světa), dospěly k bohatství podnikavým duchem, pracovitostí, inovacemi, vzděláním, ochotou ctít zákony a uchovávat společenské hodnoty. Kvalitní právní systém je pro blahobyt důležitější než naleziště ropy nebo lithia.