Loevenstein, Nehera, Čuba či Lukačovič. Čtyři významné postavy reprezentující sto let tuzemského byznysu

Vládce Škody Loevenstein

Šéfem plzeňských Škodových závodů se Karel Loevenstein (1885−1938) stal ještě před svojí čtyřicítkou. Největší zbrojovka v Rakousko-Uhersku zápasila s dluhy a s tím, že její hlavní zákazník přestal existovat. Loevensteinovi se firmu v roce 1923 podařilo zachránit sjednáním půjčky od anglických bank, kterou investoval do modernizace a zcivilnění výroby. Místo děl různých ráží začal závod vyrábět lokomotivy, tramvaje či auta.

Pomocí fúzí s automobilkou Laurin a Klement, strojírnami Ruston nebo výrobcem letadel Avia pak ze Škodových závodů během 20. let vybudoval největší strojírenský koncern v Československu. V roce 1930 zaměstnával 25 700 lidí. Více už jich pracovalo jen pro obuvníka Tomáše Baťu.

Ve Škodovce začal Loevenstein pracovat v roce 1919 jako generální tajemník. Vyhlédl si ho předseda správní rady Josef Šimonek, kterého po jeho smrti v roce 1934 nahradil i v čele správní rady. Loevenstein nebyl technik, ale ambiciózní právník, který měl pochopení pro finanční operace. Na to doplatila celá jedna generace managementu Škody Plzeň, kterou ve 20. letech postupně nahradil.

Důležité byly také jeho politické kontakty na nejsilnější politickou stranu v zemi − agrárníky premiéra Antonína Švehly. Loevenstein patřil k vlivným mužům v pozadí a na jeho zámku ve východočeských Dobřenicích se scházela politická i finanční elita Československa. Srovnatelným konkurentem mu byl jen ředitel Živnobanky Jaroslav Preiss. Ten stál v roce 1927 u zrodu jiného strojírenského koncernu, ČKD, s nímž Škodovka tvrdě soupeřila. V roce 1934 obě firmy uzavřely smír a se souhlasem politiků si rozdělily dodávky pro armádu. Škoda Plzeň měla vyzbrojovat dělostřelectvo a ČKD dodávat tanky.

Zájmy obou mužů se střetávaly i v názoru na devalvaci koruny. Pro Škodu byla výhodnější slabší měna, protože vyvážela do celého světa, naopak Preiss patřil ke strážcům odkazu Aloise Rašína. Rok 1934 znamenal v této věci vítězství Loevensteina a jeho přítele Karla Engliše, dlouholetého ministra financí a guvernéra centrální banky. Pro vášnivého kuřáka Loevensteina ale také znamenal začátek zdravotních problémů. Od roku 1937 pak do záležitostí podniku zasahoval stále méně a trávil hodně času na léčení.