ISS pronásleduje smůla: Její program nepočítá s náhodami a kvůli havárii Sojuzu hrozí, že vesmírná stanice zůstane na čas opuštěná

Na ISS v současnosti pracuje posádka Expedice 57, jejímž velitelem je německý astronaut a geofyzik Alexander Gerst (42).

Dalšími členy jsou americká inženýrka Serena Auňónová Chancellorová (42) a Sergej Prokopjev (43), který do oddílu ruských kosmonautů přišel z vojenského letectva.

Ze země odstartovali 6. června letošního roku v lodi Sojuz MS-09, na ISS dorazili o dva dny později. V říjnu by se k nim přidala posádka Sojuzu MS-10 tvořená Rusem Alexejem Ovčininem (47), také původně vojákem, a americkým pilotem a leteckým inženýrem Nickem Haguem (43). Původní trojice se měla na Zemi vrátit 13. prosince, zatímco Hague a Ovčinin by dál pokračovali v programu Expedice 57.

Už to, že na obrovské a extrémně drahé stanici dimenzované pro šest osob měli pracovat jen dva lidé, naznačuje, že něco není v pořádku. A havárie, kdy se raketě Sojuz FG nepodařilo ke stanici dopravit loď Sojuz MS-10 s novou posádkou, všechno ještě zhoršila. Jak moc, to zatím ještě nikdo pořádně neví. Vyloučit se nedá ani možnost, že stanici bude nutné na nějaký čas úplně opustit.

Od soupeření ke spolupráci

Téměř jako vše v pilotovaných letech do vesmíru je i ISS do značné míry dítětem rivality mezi USA a SSSR v časech studené války. Američané měli na počátku 70. let zkušenost se stanicí Skylab, která byla na tehdejší poměry obří: její vnitřní prostor měl 351 krychlových metrů. Vystřídaly se na ní tři trojčlenné posádky, pak ale stanici z oblohy smetla úsporná opatření.

Rusové (ještě v rámci SSSR) postupovali systematičtěji: na oběžnou dráhu vysílali řadu malých stanic různé konstrukce (včetně vojenských) skrytých pod společným jménem Sojuz. Metodou pokus−omyl se na nich učili stavět a žít ve vesmíru, takže v druhé polovině 80. let už mohli začít budovat stálou velkou stanici, která dostala jméno Mir (řízeně zanikla v roce 2001 navedením do zemské atmosféry). Američané nechtěli zůstat pozadu, a tak v lednu 1984 prezident Ronald Reagan ve Zprávě o stavu Unie oznámil: "Dal jsem příkaz NASA, aby vyvinula trvale osídlenou kosmickou stanici."

Původní koncepce z roku 1984 známá jako Power Tower měla mít za základ nosník dlouhý 122 metrů, na jehož jednom konci by byly zavěšené obytné a vědecké moduly, na druhém příčný nosník dlouhý přes 40 metrů se solárními panely o výkonu 75 kW. Kromě nich měl energii dodávat také generátor poháněný parou vyvíjenou obřím parabolickým zrcadlem namířeným na Slunce. Jiná představa počítala se získáváním energie pomocí pohybu stanice v zemském magnetickém poli.

O dva roky později Power Tower vystřídala ještě velkorysejší koncepce známá jako Dual-keel. Měla mít dva obří hlavní nosníky spojené několika příčnými, takže by bylo možné připojovat velké množství modulů, solárních panelů a dalších zařízení. Nechyběly ani představy o vybavení stanice velkými kosmickými teleskopy.

Na Dual-keel ale chyběly peníze a nepomohlo ani to, že NASA přizvala ke spolupráci další západní státy. V dalších letech plány stanice − teď už pod jménem Freedom − procházely drastickými odtučňovacími kúrami, pak skončila studená válka a jednu chvíli to s celým projektem vypadalo dost bledě.

Jenže Rusové na tom nebyli o nic lépe. I oni měli připravený projekt nové velké stanice Mir 2, ale s rozpadem SSSR jejich kosmickému programu vyschl přítok rublů. A tak roku 1994 slovo dalo slovo, každý přihodil, co už měl hotové (Američané navíc nemalou sumu peněz − v této fázi šlo o 400 milionů dolarů), a mohlo se začít stavět. Spory o jméno, které jeden čas znělo Alfa, nakonec vyřešil neutrální název Mezinárodní kosmická stanice. Stavba začala v listopadu 1998, kdy Rusko vypustilo modul Zarja. Původně patřil do Miru 2, teď se ale měl stát základním kamenem ISS.