Československo v 60. letech: Zlatá éra českého designu přinesla originální vzhled výrobkům od žehličky či pistole po lokomotivu

Když designéři Milan Míšek a Bohumil Míra přemýšleli v roce 1963 nad čelem dieselelektrické lokomotivy vyvíjené v ČKD, vzpomněli si na "nefuk". Byl to stočený pruh tvrdého papíru, který si tehdy motocyklisté nasazovali na obličej místo brýlí. Při jízdě se před obličejem vytvořil vzduchový polštář, který rozrážel kapky deště nebo poletující hmyz. Stejný princip se Míšek a Míra spolu s projektantem Jiřím Mizerovským rozhodli použít právě v návrhu čela rodící se lokomotivy. S výrazným předsazením rámu skla a hluboko zasazeným děleným čelním sklem připomínalo potápěčské brýle. Tvar lokomotivy, která získala přezdívku Brejlovec, přežil všechny modernizace včetně současné.

Další texty k výročí republiky čtěte zde:

 

"Jeden strojvůdce mi ale nedávno vyprávěl, že princip fungoval, jen když lokomotiva jela 100 kilometrů za hodinu a víc. Jenže to byla její maximální povolená rychlost," říká s úsměvem Jiří Hulák, vedoucí oddělení průmyslového designu v Národním technickém muzeu. 

V šedesátých letech, která můžeme považovat za zlatý věk českého designu, se designéři spoléhali na svou intuici a inspiraci každodenním životem. Případně mohla práce naopak jejich život ovlivnit. Designér Otakar Diblík jezdil s britským automobilem Hillman Minx, který si počátkem šedesátých let pořídil údajně z honoráře za návrh elektrické lokomotivy pro plzeňskou Škodovku. V druhé polovině šedesátých let dostal za úkol esteticky sjednotit a ergonomicky zlepšit tiskařské stroje z Adamovských strojíren. "Součástí projektu bylo i barevné řešení, které sestávalo ze dvou odstínů modré. Diblík byl tak zodpovědný, že si hillmana (který měl už z výroby dvoubarevný lak) nechal přestříkat na kombinaci, kterou navrhoval pro tiskařské stroje. Nějakou dobu s autem takto jezdil, a když zjistil, že barvy 'fungují', předložil návrh podniku," vypráví historku Jiří Hulák z NTM.