Antonín Švehla: Praktik demokracie, který Česku dodnes chybí. Schopný organizátor, který dokázal spojovat protiklady a ctít demokracii

V pondělí 28. října 1918 po deváté ráno přišla do budovy Vojenského obilního ústavu na Václavském náměstí dvojice mužů. Jeden z nich, rozvážně působící chlapík s chytrýma očima a trochu staromódními licousy, vedoucímu oznámil, že od nynějška má nad sebou novou státní moc. "Pane, já spěchám, svolejte mi personál," prohlásil. Byl to Antonín Švehla, šéf agrární strany a místopředseda Národního výboru československého, který právě začal přebírat moc nad důležitými úřady hroutící se rakousko-uherské monarchie. Asi padesáti zaměstnancům obilního ústavu, který měl na starosti rozdělování potravin, vyložil, že od nynějška patří pod vznikající československý stát, a požádal o slib věrnosti. Bez problémů ho dostal.

Převzetí obilního ústavu, jehož význam narostl během světové války s tím, jak se prohlubovala krize zásobování a šířil se hlad, si představitelé nové československé moci naplánovali už o dva dny dříve. Původně to měl být jen jeden z kroků postupného ovládnutí zemských institucí řízených z Vídně. Že události dostanou 28. října tak rychlý spád a dospějí až k vyhlášení samostatnosti, Švehla ani ostatní členové Národního výboru tehdy nemohli tušit.

Impulz k rychlé politické změně přišel do Prahy právě v době, kdy Švehla a jeho sociálnědemokratický kolega František Soukup převzali obilní ústav. V Čechách se mezitím začala šířit zpráva o nótě císařského ministra zahraničí Gyuly Andrássyho, v níž Rakousko-Uhersko přijalo podmínky amerického prezidenta Woodrowa Wilsona pro uzavření mírové dohody. Ačkoli formálně nešlo o kapitulaci, lidé v Praze a dalších městech si to vyložili jednoznačně a vyšli do ulic slavit konec krvavé války a získanou národní svébytnost.

Tehdy pětačtyřicetiletý Švehla a další "muži 28. října" zvládli udržet všechny klíčové události pod kontrolou a postarali se o celkem plynulý přechod ze starého režimu do nového. Stejně jako při převratu, i v prvních deseti letech mladé republiky hrál vůdčí roli právě sedlák z Hostivaře. Po sto letech přitom zůstává ve stínu jiných − Tomáše Garrigua Masaryka, Edvarda Beneše, Aloise Rašína nebo Karla Kramáře. Neprávem. Pokud je možné využít sté výročí vzniku Československa i k vyrovnání dluhu a připomenutí něčích zásluh, je potřeba mluvit právě o Švehlovi. "Spravovat stát je také řemeslo. Švehla, pokud mu to zdraví dovolovalo, ovládl toto řemeslo s mistrovskou zručností. Laťka, kterou nasadil svým následovníkům, je dodnes příliš vysoko," říká historik Jaroslav Rokoský, který se zaměřuje na dějiny agrární strany.

Za opomíjení svého významu si může Švehla tak trochu sám. Neupozornil na sebe žádnými teoretickými pracemi, projevy ani vypjatými gesty, naopak se snažil vystupovat nenápadně. "Švehla téměř vůbec nepsal do novin, málokdy pronesl veřejný projev, sám o sobě nemluvil, nerad viděl, když o něm psali nebo mluvili jiní," popisuje Rokoský. Švehlova síla byla jinde. Nejraději se pohyboval v zákulisí, kde se utvářela pod jeho taktovkou domácí politika. Byl především organizátor a vyjednávač. V rozdrobeném stranickém systému první republiky uměl jako nikdo jiný dosahovat kompromisů a dohod, díky nimž republika celkem stabilně fungovala hned od svého vzniku.