Od snů k realitě v zemi spravedlivých: Inkluze, která budí v Česku vášně, v rovníkové Africe funguje a pomáhá

Ve třídě nedaleko centra dvoumilionové metropole Ouagadougou panuje během hodiny nezvyklý klid. Navzdory tomu, že jeden učitel musí zvládnout 75 dětí. Za menším ruchem stojí možná i fakt, že 25 žáků je postiženo vadou sluchu nebo jsou němí. Každopádně se učitel, jenž souběžně s ústním výkladem přednáší i ve znakové řeči, těší velkému respektu.

Inkluze, na niž se v Česku mnozí státníci dívají skrz prsty, je dnes uprostřed rovníkové Afriky často jedinou šancí, jak nabýt alespoň základního vzdělání.

Pomineme-li fakt, že gramotnost je v zemi velmi nízká − žije tu 36 procent dospělých, kteří absolvovali základní školu −, pro postižené byla ještě začátkem milénia pravidelná školní docházka ve spádové škole tabu. K základnímu nastavení podmínek pro to, aby pohybově handicapované děti, stejně jako děti s postižením zraku, sluchového či řečového aparátu (to jsou v Burkina Fasu nejčastější případy) mohly chodit do školy, došlo až v roce 2010.

Školy ještě nemají povinnost přijímat děti s postižením, jako je tomu v Česku. Nemají ani zajištěné financování od státu. Ale ty, které se rozhodnou pro inkluzivní formu výuky, mají od ministerstva podporu a k ruce nadnárodní neziskovky, které jim pomáhají − zkušenostmi i hmotně.

Zákon o inkluzi byl v zemi spravedlivých (tak zní doslovný překlad Burkina Fasa) přijat i díky nemalé míře lobbingu mezinárodní rozvojové organizace Světlo pro svět u ministra školství. Neziskovka, která sídlí i v Praze, má boj s chudobou a zlepšování vzdělanosti v rovníkové Africe jako jeden ze svých hlavních programů.

Handicap je prokletí

"Pro Evropana je to těžko představitelné, ale v Burkina jsou třeba jen obyčejné dioptrické brýle nedostupnou záležitostí. Rodiče na ně jednoduše nemají. Takže i děti se slabým zrakem jsou považovány za handicapované a ještě donedávna pro ně bylo chodit do školy s ostatními vrstevníky něčím nemyslitelným," říká v rozhovoru pro HN Philippe Compaore, manažer pro inkluzi ze Světla pro svět.

I on je příkladem narůstající emancipace regionu. V polovině osmdesátých let byl Compaore prvním dítětem z rodiny i prvním z rodné vesnice, kdo chodil do školy. Po absolvování základního i středního vzdělání v Burkina Fasu dostal plně hrazené stipendium na ženevské univerzitě. Domů se s vysokoškolským titulem vrátil s neziskovkou v zádech, aby pomohl pozvednout úroveň vzdělání v zemi. "I když rodinu skoro nevidím a peněz domů také moc nepřinesu, u práce mě ale drží to, že vidím jednoznačně pozitivní výsledky. Daří se nám zapojovat postižené děti do normálního školního provozu a počet těch, které úspěšně ukončí základní stupeň vzdělání, každým rokem narůstá," popisuje Compaore.

Ještě v roce 1999 absolvovalo první stupeň základní školy v Burkina Fasu (kde žije asi 20 milionů obyvatel) 35 procent dětí, dnes jich chodí do školy dvojnásobek. "Z narůstajících čísel máme samozřejmě radost, v absolutních počtech to ale znamená, že v Burkina žijí pořád statisíce dětí, které z různých důvodů do školy nechodí," sdělil na tiskové konferenci pro evropské novináře šéf místní pobočky Světla pro svět Elie Bagbila. "Proto vytváříme systematický tlak na vládu, aby se ve svém programu víc soustředila na strategii, jak s těmito dětmi naložit, jak jim vzdělání umožnit," dodává.

Od snů k realitě v zemi spravedlivých

Dalších 14
fotografií

S tím úzce souvisí i program inkluze. Je třeba si uvědomit, že celý střed Afriky včetně Burkina Fasa stále zažívá ohromnou populační explozi. "Čtyřicet pět procent lidí žijících v naší zemi tvoří děti do 14 let," vysvětluje Bagbila. Není divu, průměrný počet dětí na jednu ženu tu činí podle loňské zprávy americké agentury CIA The World Fact Book 5,71 (v Česku je to 1,45). K tomu přidejme fakt, že nadprůměrně vysoké množství dětí se rodí s postižením nebo je postižení v útlém věku dožene.

"Kolik takových dětí je, bohužel nevíme. Je to prakticky nezjistitelné, oficiální statistiky neexistují," tvrdí ředitel nadace, která se kromě zapojování dětí s postižením do školního systému stará i o jejich "zviditelňování". Lépe řečeno odtabuizovávání tohoto tématu. "V místní kultuře je narození postiženého dítěte vnímáno jako zlé znamení, seslání kletby, prokletí," tvrdí Bagbila.

"V lepší variantě se o postižení v rodině veřejně nemluví, je považováno za rodinné tajemství. Bohužel je ale i dost případů, kdy se rodiče dítěte, které se narodí s vadou sluchu, zraku nebo fyzickým handicapem, zcela zřeknou. Zejména u otců je to poměrně běžné," sděluje Bagbila zkušenosti z terénu.

Příčin toho, proč se v Burkina Fasu vyskytují děti zejména s vadami zraku, sluchu či hlasu v nadstandardním množství, je víc. Společnými jmenovateli jsou ale chudoba, špatná infrastruktura a nedostatek odborných lékařů. To, že zde neexistují oficiální statistiky ani o počtu narozených zdravých dětí, ani těch s postižením, je dáno hlavně tím, že se ženy nikde neregistrují a často rodí doma.

"Týká se to v naprosté většině žen na venkově. Nemocnice, kde by se budoucí matce dostalo základní péče jak v průběhu těhotenství, tak při samotném porodu, musí být ze zákona nejdále 20 kilometrů pro kohokoli. To je často nepřekonatelná vzdálenost − při stavu silnic a faktu, že většina lidí na venkově není motorizována," odkrývá hlavní příčiny Bagbila.

"K tomu si připočtěte hygienické podmínky, ve kterých ženy rodí. A například i to, že během porodu matky často na děti přenesou různé infekce, kterými v oblasti rodidel trpí, což může mít, a bohužel často mívá, fatální následky pro zrak dítěte," vypočítává šéf nadace další důvody.

V neposlední řadě je v celé zemi podle Světové zdravotnické organizace "vysoké riziko" přenosu malárie či horečky dengue od komárů. Zejména u předškoláků tyto nemoci při špatném přeléčení často způsobují ztrátu sluchu nebo zraku.