Máme obavy, možná se změnily podmínky pro přijetí eura. Vládu by to mělo zajímat, říká viceguvernér ČNB Hampl

Mojmíru Hamplovi tento měsíc končí mandát ve vedení České národní banky, a tak je čas bilancovat. Pro třiačtyřicetiletého ekonoma je oněch 12 let v bankovní radě dosavadním vrcholem kariéry. Pracovat v nejdůležitější instituci tuzemského hospodářství − nastavovat úrokové sazby a dohlížet na stabilitu celého finančního systému − je pro Hampla srovnatelné s tím, co pro fotbalistu znamená hrát v Arsenalu.

"V oboru makroekonomie nebo hospodářské politiky nenajdete nikoho, kdo by v bankovní radě nechtěl pracovat. ČNB je vnímána jako jedna z top institucí v celosvětovém měřítku. V českém veřejném prostoru se stává málokdy, že v nějaké oblasti hrajeme světovou ligu," říká končící viceguvernér. Tím má na mysli například řízení úrokových sazeb podle takzvaného inflačního cílování − metody, ve které je ČNB v regionuprůkopníkem.

Podle Hampla ale banku čeká v budoucnosti těžký úkol: svá opatření znovu a znovu vysvětlovat veřejnosti a politikům. Třeba i za situace, kdy zase bude nutné zdůvodnit, proč chce centrální banka popohnat růst cen, aby se hospodářství uzdravilo.

HN: Změnilo vás nějak těch 12 let v ČNB?

To hodnocení raději přenechám jiným. Dvě věci bych ale zmínil. Mnohem víc než v minulosti jsem se naučil vážit si toho, že peněžní systém funguje normálně a každý den. Lidé to berou jako samozřejmost, ale v centrální bance člověk pochopí, že to vůbec samozřejmé není. Je to určitá role centrálních bankéřů vůči veřejnosti: snažit se provozovat peněžní systém, aby běžel tak neslyšně a tiše, že lidé ani nezaregistrují, že existuje. Za tím vším jsou ale miliony rozhodnutí, kompromisů, mnoho záležitostí volby. Druhá věc je, že jsem a vždy budu klasický liberál a spousta lidí si myslela, že do centrální banky možná ani nepatřím, že peněžní systém by snad ani státní instituce neměla provozovat. Má zkušenost ale je, že i systém elastických peněz, jak dnes funguje (současný systém, ve kterém objem peněz v ekonomice není pevný, ale mění ho centrální banka i komerční banky, pozn. red.), může být provozován veřejnou institucí, pokud ta funguje dobře a pokud je taková instituce oddělena od politiků.

HN: A to se podle vás daří?

Dokonce mám pocit, že se to v naší zemi daří dlouhodobě. Dlouhodobě tato země umí spravovat své měnové záležitosti, umí udržovat cenovou stabilitu.

HN: Jaká byla negativní zkušenost? V reakci na hospodářskou krizi a nízkou inflaci jste přišli s nestandardním opatřením: drželi jste korunu v umělém oslabení intervencemi. V té době a také před vystoupením z tohoto režimu jste to jako centrální bankéři schytávali ze všech stran.

Centrální bankéři si v roce 2008 obecně vyzkoušeli, že nejsou připraveni komunikovat a vysvětlovat své kroky, když přijdou tak špatné časy, jako tehdy přišly. Často rozumí tomu, co dělají, ale v daném okamžiku tomu ještě nemusí rozumět konečný příjemce té jejich služby − veřejnost. Není to tedy negativní zkušenost s centrální bankou jako institucí. Negativní zkušenost si možná také mohu spojit s jednotlivými konkrétními lidmi, oni to ale vědí a myslí si jistě to samé o mně.

HN: Máte na mysli, že vás zaskočilo, jak je pro centrální bankéře těžké vysvětlit veřejnosti, proč je v dané chvíli například potřeba napomoci inflaci?

To se týká všech hlavních centrálních bank včetně naší. Prostě jsme nikdo nedorostli k tomu, že jsou okamžiky, kdy − jak řekl hlavní ekonom Bank of England Andy Haldane − musíme mluvit přímo k lidem a musíme mluvit jazykem, kterému rozumějí. O to víc v Česku, kde je populace peněžně konzervativní a lidé nechápou, proč centrální banka musí občas tlačit inflaci i vzhůru − ke stanovenému cíli. Že vnímáme deflaci jako úplně stejnou cenovou poruchu, jako je inflace. Optimální teplota lidského těla je prostě kolem 36 stupňů Celsia, když je to o hodně víc, hrozí pacientovi nemoc a smrt. Když je to méně − taky. Ve všech učebnicích ekonomie se píše, že politici svými kroky chtějí vyšší inflaci. U nás si ale politik koupí lidi tím, že jim nabídne, že ceny budou padat. Všem to připadá jako dobrá myšlenka do chvíle, než jim začnou klesat platy.

HN: Kam tedy ČNB směřuje dnes? Budou vaši nástupci schopni udržovat tuto kulturu, řekněme, "ortodoxního lpění na inflačním cíli", kterou kdysi založil guvernér Zdeněk Tůma, nebo může dojít k určitému naředění?

To se pozná až v těžkých časech. Doufám, že tato instituce má za ta léta odpracováno a nainvestováno vše pro to, aby byla taková i do budoucna.

HN: Co tedy budou pro ČNB největší výzvy v blízké budoucnosti?

Častěji než v minulosti může být centrální banka v té těžké situaci, že bude stabilizovat inflaci zespodu − tedy bude potřebovat inflaci urychlovat. A to je zejména v naší populaci hrozně těžké vysvětlit. Zdá se, že dlouhodobé rovnovážné úrokové sazby spíš klesají a to může vést k většímu riziku podstřelování inflačního cíle. Klasických instrumentů k řešení podstřelování bude o trochu méně − protože úroveň hlavní úrokové sazby bude prostě nízko. ČNB do značné míry určuje standard i pro ostatní podobné centrální banky, takže není příliš od koho se učit.

HN: Nepůjde tedy například ani o problémy s regulací, se zaváděním revolučních technologií do bankovnictví?

Nečekám, že ty největší problémy, kterým se bude centrální banka v budoucnosti muset postavit, budou v oblasti regulatorní. Nevěřím, že v dohledné době zažijeme takovou tsunami regulace, jakou jsme zažili po roce 2008. V případě českého finančního trhu se navíc léčil pacient, který byl v jádru zdravý.

HN: Zmínil jste vliv politiků na fungování centrálních bank. Nová jména, která prezident vybral do bankovní rady jako náhradu za vás a kolegu Vladimíra Tomšíka, jsou známá. V jednom případě média přišla s kritikou, že se jedná o politický handl.

Přišlo by mi hrozně nevkusné, kdybych komentoval lidi, kteří sem po nás přijdou. Navíc v situaci, kdy oba dlouhá léta dobře znám. Můj příchod tehdy také budil jisté kontroverze a kolegové to tehdy nekomentovali a byli stejně taktní, jako budu já teď.