Veřejný prostor je především komunikace

Svůj ateliér založil už před rokem 1989, je šéfem několika společností sdružených pod hlavičkou MSG, které zaměstnávají na čtyřicet architektů, projektantů a techniků, přednáší na stavební fakultě ČVUT a věnuje se i odborné publicistice. Je také jedním ze zakládajících členů Asociace pro rozvoj trhu nemovitostí.

V neposlední řadě je člověkem, kterému není lhostejné, jak dnes vypadají česká města a jak se v nich lidem žije.

Mluví-li se v poslední době o architektuře, takřka pokaždé dojde i na veřejný prostor. Proč? Vždy se přece stavělo v nějaké struktuře, tady dům, tam ulice, zde náměstí, tady park. Proč je dnes veřejný prostor tak žhavé téma?

Měli bychom si nejdříve ujasnit, o čem je řeč. Veřejný prostor v širším pojetí není jen veřejné prostranství, o kterém mluvíte vy. Veřejný prostor je i uvnitř budov − všude tam, kam vstupuje veřejnost. Tedy v divadle, v hospodě, na výstavě výtvarného umění, ve škole. Je ale pravdou, že veřejný prostor je v diskusích často redukován na veřejná prostranství, tedy na to, co je mezi budovami. A teď k vaší otázce. Aktuální je toto téma právě nyní prostě proto, že nazrál čas. Vysvětlím: modernisti, tím míním meziválečnou architektonickou avantgardu, nastartovali proces, jehož výkladní skříní je takzvaná Athénská charta (Athénská charta je soubor zásad "moderního urbanismu", přijatý na konferenci CIAM roku 1933, vydaný Le Corbusierem roku 1943 v Paříži. Athénská charta se stala teoretickým základem funkcionalistického urbanismu. Při 70. výročí založení Athénské charty došlo k pokusu o její přepracování a zaktualizování v novou Athénskou chartu 2003. − Pozn. red.).

A v tomto procesu architektura a architekti ztratili veřejný prostor ze zřetele. Nejvíce se to projevilo v územním plánování, ve kterém architektonický aspekt nahradilo sociální a dopravní inženýrství. Ale i v soudobé architektuře se dodnes tato ztráta orientace projevuje.

Jak?

Většina těch, kteří mají s výstavbou co do činění, je toho názoru, že když je mezi domy nějaká zeleň a ulice je dostatečně široká pro chodce, pak je celá věc zdárně vyřešena. Problém je v tom, že architektura je hlavně a především o veřejném prostoru. Ve svých počátcích, před třemi čtyřmi tisíciletími, to byla především architektura, co formovalo veřejný prostor civilizovaného člověka − tržiště, chrámy, paláce. Dnes je to jinak. Pozice fyzického veřejného prostoru zaujímá veřejný prostor virtuální − dříve knihy a noviny, dnes informační a komunikační technologie. Ukazuje se ovšem, že zejména ty zmíněné technologie, které dnes veřejnému prostoru dominují, trpí neduhy, které společnost rozkládají − zmiňme sociální bubliny, post-fakticitu … Naproti tomu fyzický, nejčastěji urbánní veřejný prostor, je vůči takovým neduhům výrazně odolnější: proto ho společnost potřebuje. A tento prostor formuje právě architektura. Park, cyklostezky ani lavičky na to nestačí.

Laik by řekl, že architekti by se měli starat především o budovy, jejich funkčnost a vnější vzhled. Vy říkáte, že hlavním úkolem architektů je tvorba prostředí kolem budov, prostoru mezi stavbami?

Je třeba říci, že architektura jako obor dodnes postrádá nějakou obecně akceptovanou a přiměřeně vyčerpávající definici. Já dávám přednost této: architektura vytváří rozhraní mezi lidmi a světem. Nebo, chcete-li, mezi člověkem a universem. Tak například fasáda domu je rozhraní mezi mnou, který stojím na ulici, a komunitou této budovy. Ta nezahrnuje jen ty, kteří dům obývají. Její součástí jsou všichni ti, kteří tak či onak přispěli k tomu, že ten dům vznikl. Tedy stavitelé, architekt, obec, investor. Ta komunita je zakotvená ve společnosti, společnost je zase zakotvená ve světě. Fyzické rozhraní − já venku, oni uvnitř − je nakonec to méně důležité. Důležitá je role zprostředkujícího, vysvětlujícího a komunikujícího rozhraní. Architektura, artikulovaná v prvém plánu svým výrazem, tedy fasádou, zprostředkuje člověku to, co ho přesahuje: společnost, její hodnoty a její zakotvení ve světě. A pokud architektura na tuto svou misi rezignovala, pak přestala lidi oslovovat. Potom ovšem není divu, že se lidé o architekturu přestali zajímat.

Dříve tomu bylo jinak?

Jistě. Přestavte si středověkého vesničana tváří v tvář gotické katedrále. To musel být zážitek tak intenzivní, tak formativní, jaký my dnes už jen těžko zažijeme. Pěkně ho popsal Umberto Ecco v románu Jméno růže. V těch dobách významné budovy velmi sugestivně sdělovaly své poselství − a to bylo to, co formovalo životní postoje tehdejší společnosti a její světový názor. Architektura má schopnost lidem sdělovat, jak se mají chovat, jaké životní hodnoty mají vyznávat. Veřejný prostor je zkrátka prostorem sociální komunikace. A tohle jsme strašně zanedbali. Dnes architekti ani jejich klienti veřejný prostor takto většinou vůbec nevnímají. Veřejný prostor, tedy vitální, fungující veřejný prostor ale musí vybízet k nějaké účasti, k zapojení se − to je jeho smysl, poslání i základní princip. Proto mne musí bavit, musím mít pocit, že mu rozumím, že mi sděluje něco, co jsem ochoten akceptovat a co mne − ideálně − k něčemu inspiruje.