Lidi si myslí, že máme blíž k Německu, ale to je omyl. Ve skutečnosti jsme blíž k Bulharsku, říká výtvarník Jan Kaláb

HN: Jste první český graffitista, který vystudoval Akademii výtvarných umění. Cítíte se jako průkopník?

No, nepřikládal bych tomu zas takový význam. Jako diplomovou práci jsem vytvořil první 3D graffiti. To bylo fakt nové. Potom ale přišlo na akademii hned několik kluků, co taky stříkali zdi.

HN: A fotky postříkaných zdí jste také předkládali jako ukázky své práce při přijímačkách?

Samozřejmě a ještě jsem přinesl nakreslené figury, jako to dělají všichni uchazeči. Napoprvé mě nevzali. Dostal jsem se ale na UMPRUM − na architekturu k profesorce Jiřičné a Radku Kovaříkovi.

HN: Tak to byl také úspěch.

Bezesporu. Jenže já záhy zjistil, že vlastně nechci dělat technicistní disciplínu, a nechal se po dvou semestrech vylít. Šel jsem na civilní vojenskou službu a pak znovu k přijímačkám, ale tentokrát do sochařského ateliéru Jiřího Beránka. A po dalším roce jsem přestoupil na akademii k profesorce Jitce Svobodové. Jiřího Beránka to asi mrzelo, měl jsem ho rád a on si mě také oblíbil, jenže byl dost autoritativní, a to není nic pro mě. Neumím na příkaz modelovat bojovníka.

HN: Na akademii vás už k ničemu takovému nenutili?

Pochopili, že mám vizi, za kterou si jdu, a respektovali to. Akademie byla tehdy archou spřízněných duší, učily tam silné osobnosti − Rittstein, Róna, Sopko. A já k nim opravdu vzhlížel. Profesorka Svobodová má pak svobodu i ve jméně.

HN: Čekala bych, že budete spíš naříkat na zkostnatělé školství.

Vůbec ne! Představte si, že když jsem dělal to trojrozměrné graffiti, neměl jsem ateliér, venku byla zima, a tak jsem velké dřevotřískové desky řezal na školní chodbě. Všude lítal dřevěný prach, hrozný bordel, a já si říkal: Tak kdo první přijde a pošle mě… Však víte kam. Objevil se rektor Sopko − a nehnul brvou.

HN: Mimochodem − kdy jste vlastně sám potkal první graffiti?

Hned po revoluci. Praha byla strašně šedivá, vzpomínáte? A najednou uvidíte na zdi něco zářivě barevného. Chtěl jsem vědět, o co jde. Jenže nebyl internet, až po pár měsících se mi dostala do ruky videokazeta, na níž byl videoklip z MTV, kde kdosi tančil breakdance a stříkal po zdech. A pak jsme jeli s rodiči do Španělska a na dálnici byly pomalované všechny podjezdy. Zíral jsem na to, tvář přilepenou na okénko.

HN: A kdy a kde jste spáchal sám první "piece"?

To mi bylo patnáct, šel jsem se staršími kamarády. Malovali jsme na zeď u řeky vedle Sovových mlýnů. A pak trvalo ještě minimálně rok, než jsem se dal dohromady se svými vrstevníky a pochopil, co graffiti vlastně je.

HN: Ještě vás dnes baví?

Je mi čtyřicet, už jsem si pomaloval, co jsem chtěl. Nejvíc mě baví stěny, které ještě nebyly pomalovány. A takové už tady neexistují.

HN: Tady − v Česku?

Tady v Evropě. Teď už maluju grafáče jen příležitostně. A spíš na cestách mimo Evropu, když jsem vytržený z běžné rutiny.

HN: Kde jsou ještě nedotčené zdi?

V roce 2001 jsem je našel třeba v Brazílii. A ještě v roce 2005, kdy jsem se do Ria a Sao Paula vrátil, to bylo dobré, všude spousta holých zdí. Jenže od té doby už jenom ubývají. A v Riu se už také řeší, co je legální a co ne. Když je něčeho moc, začne se to regulovat všude na světě.

HN: Nicméně, v Praze vás nikdo nezastavil, nebránil vám, když jste postavil své obrovské červené 3D graffiti před Rudolfinum.

Přijeli jsme ve dvou aviích, bylo nás osm kluků, vynosili jsme to, za dvě hodiny postavili. Vydrželo to tam tři neděle a pak to zbourali. Nevadilo mi to, stejně bych to neměl kam dát.

Výstava v Trafo Gallery v pražských Holešovicích

Dalších 10
fotografií

HN: Byl jste tehdy student. Kde jste na takové počiny bral materiál a peníze?

Znám lidi od filmových staveb, kde jsem občas maloval dekorace. A když je pak bourali, mohl jsem si vybrat latě nebo desky, které by jinak spálili. Překližky jsem zase získával na Štvanici ve skate parku, když každý rok stavěli novou konstrukci.

Čas od času se naskytla také nějaká zakázka. Třeba tady, nad mým současným ateliérem v holešovické tržnici, je veřejný dům. Tam jsem už tehdy vymalovával chodby. Bylo za to relativně dost peněz, já mohl cestovat a ze zbytků barev malovat venku. Bydlel jsem u rodičů, jedl u nich, náklady jsem měl minimální.