Demokracie je diskuse. Někdy bohužel i s generálem Lorencem

Mezi hosty debaty o 17. listopadu, kterou uspořádal Institut komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, byl estébák Alojz Lorenc. Pobouřené ohlasy se často shodují, že tam neměl co dělat. Vzhledem k názvu a účelu zmíněného institutu je vlastně paradoxní, co kolem této debaty vzniklo. Demokracie znamená diskusi, jak říkal Masaryk, jenže to vypadá, že diskutovat se má jen někdy, jen s někým a jen o některých věcech. Musíme poslouchat jen ty, se kterými souhlasíme? Když vtáhneme zlo do diskuse, znamená to, že ho tím legitimizujeme?

V obecné rovině si na rozdíl od svých internetových přátel nemyslím, že Lorenc měl zůstat za dveřmi. Projekt Paměť národa například také nesbírá jen vzpomínky obětí, ale i těch, kteří se represí a zločinů dopouštěli. V mém chápání moderní historie je konfrontace pohledů nezbytná. Může se mi z činů Alojze Lorence a jeho pohledu na svět třeba dělat špatně, ale dnes tomu muži je skoro osmdesát a jeho předrevoluční kariéra byla de facto kratší než jeho profesní působení po revoluci. V obou érách se věnoval kryptografii, šifrování nebo bezpečnosti systémů. Nebyl to nějaký řadový obušek z pořádkové jednotky Veřejné bezpečnosti, ale první náměstek ministra vnitra. Právě proto je nezbytné ptát se, co dělal, proč to dělal a jak tehdejší kontakty zúročil v nové době.