Po prvním roce Trumpovy vlády, kdy se pod kontrolou tria generálů McMastera, Mattise a Kellyho transatlantická politika držela relativně v zajetých kolejích, se zahraniční politika USA obrátila k jasně unilaterálnímu směřování. Evropa tak po dramatickém zhoršení bezpečnostního prostředí v důsledku situace v Rusku, problémů s migrací a nebezpečí terorismu dostala další explicitní argument pro směřování ke strategické nezávislosti − hlavnímu cíli Globální strategie EU.

Rostoucí politické ambice při zabezpečování obrany s sebou nesou nezbytnou snahu o budování vlastních unijních kapacit. Je nicméně třeba si uvědomit, že přehnaný důraz na nezávislost na USA není namístě. Jakékoliv oslabení transatlantických vztahů je totiž výhrou pro Rusko nebo Čínu, které sice jsou důležitými partnery v jiných oblastech mezinárodní spolupráce, ale rozhodně ne hodnotovými spojenci. V situaci, kdy jsou transatlantické vztahy pod tlakem kvůli rekonfiguraci zahraniční politiky USA, by se Evropa neměla uzavírat do sebe. Pokud jeden z páru zrovna netáhne za společný konec provazu, musí zaskočit ten druhý a dokázat druhé straně, proč je partnerství nezbytné a přínosné. Jedině poté budou vztahy mezi oběma břehy Atlantiku vyrovnanější a jednostrannou nezávislost nahradí vzájemná závislost.

Zbývá vám ještě 70 % článku

Co se dočtete dál

  • Jaké jsou oblasti, na které by se měla Evropa zaměřit, aby nebyla závislá na USA a její bezpečnostní záruce?
Předplatné za 40 Kč na 4 týdny
  • První měsíc za 40 Kč, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se