Esej Tomáše Petráčka: Jaké křesťanství a církev potřebujeme pro naši dobu?

Existují lidé, které zřejmě pohorší i samotné položení této otázky. Jsou přesvědčeni, že křesťanství je přece stále stejné, že podobné tázání vlastně relativizuje neměnné hodnoty a hrozí zradou něčeho vzácného. Věc je však mnohem složitější.

Jistě, existuje základní poselství, vetkané do svědectví Nového zákona, celé Bible a pokladu tradice, staleté zkušenosti církve a lidstva. Zároveň ale neexistuje žádné nad historii položené křesťanství o sobě, nýbrž jen jeho jednotlivé konkrétní dějinné podoby, které se v minulosti často zásadně lišily. Navíc žádná z podob, dokonce ani prvotní křesťanství apoštolské doby, nepředstavuje završenou a dokonalou tvář křesťanské víry a života. Každá vykazuje určité silné stránky i slabá, slepá místa, vždy v pochopitelné závislosti na kulturněhistorickém kontextu své doby. Každá doba si musí ze své podstaty vytvořit − a silné epochy si skutečně vytvářejí − svou vlastní variantu vyjádření a prožívání křesťanské víry. Dělají to nakonec i lidé, kteří sobě i druhým předstírají, že tomu tak není, že žijí nějaké ahistorické, neměnné a (proměnu nepotřebující) křesťanství.

Křesťanství se od počátku vnímalo jako cesta, vycházení, soužití s Bohem a bližními. Přes veškerou nedostatečnost našich výpovědí křesťané vyznávají trojjediného Boha, bytí a život tajemně sdílené ve třech osobách. Boha, který je sice transcendentní, radikálně jiný než jeho stvoření, ale který se rozhodl pro vtělení. Hlavním poselstvím vánočních svátků je zpráva o absolutní Boží lásce vůči člověku a lidstvu. Co na křesťanství provokuje naše bratry ve víře v jediného Boha, židy a muslimy, je právě představa, že by se tento transcendentní Bůh mohl stát člověkem se vší naší slabostí, zranitelností, schopností trpět, strádat, zemřít. V principu vtělení se Boží láska projeví v Kristově sebedarující oběti na kříži, "Kristus Ježíš, ačkoliv má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí" (Flp 2:,6−7). Stává se člověkem, aby nás přesvědčil o Boží lásce, o tom, že Bůh není náš soupeř ani nepřítel, ale náš nebeský "Táta". Hlásá své poselství o příchodu království pokoje, spravedlnosti a radosti, uzdravuje a zahání každou nouzi a své vydávání završí přijetím kruté a nespravedlivé smrti.

Pochopení pro jiné i úcta k tradici

Každý křesťan a vlastně každý člověk, protože všichni jsme stvořeni k Božímu obrazu, je pozván ke stejné logice jednání. Pokud má lidsky růst, má se svým životem darovat, protože do věčnosti má význam jenom to. Už od Abraháma, který uvěřil Božím příslibům a opustil všechno, je biblická víra založena na vycházení ze zajištěnosti, ze své komfortní zóny, na odvaze riskovat a nést důsledky. Tato obnaženost vlastního bytí samozřejmě bolí, ale jiné cesty k lidskému růstu není. Ježíš v evangeliích naléhavě vybízí k tomu, abychom se nebáli života, žili riskantně a svobodně, nehráli na jistotu. To jde ovšem jen s důvěrou, že i v případě neúspěchu je Bůh zde, aby člověka ošetřil a dal mu další šanci. Některé dnes tato proměna obrazu Boha provokuje, shrnují ji do pojmu "terapeutický Bůh". V čem je ale špatná? Musíme za každou cenu držet Boží obrazy modelované podle vztahů ve společnosti otrokářského či feudálního typu nebo patriarchální rodiny? Není právě nejdůležitějším úkolem každé doby snažit se o obnovený obraz Boha, který bude odpovídat rozmanitosti biblického podání (ani tam přece není Bůh podán zcela jednoznačně) a zároveň bude srozumitelný současnému člověku?

Není to přitom nějaká sluníčkářská utopie. Knihy Miloše Doležala o komunisty umučeném faráři Josefu Toufarovi ukázaly, jaký zdroj síly se skrývá v životě zcela oddaném obětavé službě druhým, síly schopné odolat i několikatýdennímu nelidskému trýznění a manipulaci. A přestože komunistický režim zničil Toufarův život, pošpinil jeho jméno a nechal zmizet jeho tělo, dnes jeho jméno znají miliony lidí, jeho tělo spočívá v číhošťském kostele, jenž se stal spontánním poutním místem, a jeho příběh proměňuje životy mnohem většího a různorodějšího počtu lidí, než by kdy mohl dokázat během svého pozemského života.