Třicet let po pádu komunismu stále vězíme až po uši v minulosti

Na letopočtu 2019 je nejnápadnější, že jde o 30. výročí pádu komunismu. Otázka zní: má cenu si tehdejší události a dobu, která jim předcházela, připomínat jako něco, co je svým způsobem stále živé? Tedy snažit se ji reflektovat a vyrovnávat se s jejím dědictvím? Nebo je to už mrtvá minulost, která stojí maximálně za formální připomínku, třeba za nějaký ten věnec položený k pomníku ve dvě hodiny ráno, ale jinak je lepší dívat se jen dopředu?

V Česku se postupně prosazuje druhý pohled − nechat minulost být. Důvody dobře formuloval Jan Zahradil, lídr ODS do evropských voleb. "Když v Německu uplynulo 30 let od pádu nacismu, psal se rok 1975 a nikdo tam už nestavěl politický program na nekonečném vyrovnávání se s minulostí. Proto i zde bude v roce 2019 v politice úspěšný ten, kdo nebojuje únavné bitvy minulosti, ale je dobře připraven na nečekané bitvy budoucnosti".

Něco na tom je. Politika má skutečně řešit aktuální problémy a úspěšný je po zásluze ten, kdo to dokáže nejlépe. Jenže současně platí, že lhostejnost k minulosti bývá zákeřná. Když ji ztratíte ze zřetele, může se vám postupně, byť v jiné podobě opět začít zhmotňovat. Například v citovaném Německu to pochopili a zcela se od minulosti odstřihli. V roce 1975 tam opravdu nebyl premiérem evidovaný konfident gestapa a vládu nepodporovali pohrobci NSDAP. U nás se to nějak nepovedlo. Třicet let po pádu komunismu máme premiéra, který je v evidenci spolupracovníků StB, a vládu podporuje strana, která se od zločinecké KSČ v zásadě liší jen tím, že si do názvu přidala jedno písmeno a zrovna nemá sílu na to, aby se chovala jako svá předchůdkyně. Paralela s Německem nesedí. V české společnosti je neblahá minulost proklatě živá. Nemáme čistý stůl. Což mimochodem problematizuje i přípravu na ony "nečekané bitvy budoucnosti", o kterých mluví Zahradil.

Zdejší neochota k vyrovnání se s minulostí má důvod.