Návrhům brněnské rektorky na změny daní naslouchají i v Bruselu. Lidé daně studují, aby se jim mohli vyhnout, říká Danuše Nerudová

Lidé často v březnu trnou hrůzou z představy, že se krátí doba, kdy budou muset vyřešit daně. Danuše Nerudová se daním vášnivě věnuje už více než polovinu života bez ohledu na období roku. Jejím výzkumům přikládají velkou váhu i v Bruselu. Hlavním tématem rektorky Mendelovy univerzity v Brně je reforma daňového systému Evropské unie a výběr peněz od nadnárodních korporací, které podle ní využívají všemožných mezer v zákonech, aby platily na daních co nejméně, ideálně vůbec nic.

Jakožto vysokoškolská profesorka vidí zárodek takto nastíněného přístupu už na univerzitě. "Když se zeptám svých studentů, proč se rozhodli pro kariéru v daních, půlka mi řekne, že se chtějí dozvědět, jak se vyhnout jejich placení. To je přece naprosto šílené," říká v rozhovoru pro HN historicky nejmladší česká rektorka, která právě dnes slaví čtyřicáté narozeniny.

Přístup lidí k daním by ráda změnila. I proto se snaží co nejvíce zkoumat otázky spravedlivého zdanění. "Představujeme si to tak, že každý zaplatí férovou část do rozpočtu. Nebudeme přece nadměrně zatěžovat práci jen proto, že vybrat daň od zaměstnanců je jednodušší než od firem," vysvětluje Nerudová.

Její kariéra je kupodivu pevně spjata s nejstarší zemědělskou a lesnickou vysokou školou v Česku, pojmenovanou podle průkopníka a zakladatele moderní genetiky Gregora Johanna Mendela. Ten proslul svými pokusy s křížením hrachu, podle nichž před více než 150 lety stanovil "Mendelovy zákony dědičnosti".

Mendelova univerzita o své přízvisko "zemědělská a lesnická" oficiálně přišla už koncem roku 2009. S Nerudovou se nyní do popředí dostává provozně ekonomická fakulta této školy. I na ní se Nerudová s kolegy snaží objevovat zatím nepříliš prozkoumaná území daňových výzkumů.

Buď kandidovat, nebo odejít

Cesta univerzitou pro ni začala studiem hospodářské politiky a správy zhruba před 20 lety. I po absolvování školy na její půdě zůstala a postupem času se propracovala z pozice vedoucí ústavu účetnictví a daní, proděkanky a prorektorky až na nejvyšší místo v univerzitní hierarchii. Všechny tyto funkce zastávala jako historicky nejmladší žena, až se loni v únoru ve svých devětatřiceti letech stala nejmladší českou rektorkou. V této pozici je přitom obvyklé vídat především starší muže. Nerudové ale kuráž nikdy nechyběla.

Už loni v lednu, před nástupem do funkce, ukázala, že se nemíní držet zpátky. Rozčílilo ji, když se z médií dozvěděla, že se jmenování rektorů, k němuž byla spolu s dalšími jedenácti nastávajícími šéfy českých univerzit pozvána na Hrad, vůbec neuskuteční a že jmenovací dekrety dostanou z rukou ministra školství Roberta Plagy v pražském Karolinu. Hrad pak zkritizovala za špatnou komunikaci i neúctu vůči univerzitám.

Ze solidarity s kolegou, rektorem Masarykovy univerzity Mikulášem Bekem, kterého prezident Miloš Zeman nepozval v březnu na svou inauguraci, na ni nedorazila ani ona. Nesouhlas s tím, že pozvánky dorazily pouze vybraným rektorům, projevila nedávno opět, když odmítla pozvání na Hrad při příležitosti oslav 28. října. "Vzhledem k mimořádné významnosti dne jsem se rozhodla ho oslavit důstojnějším způsobem," uvedla tehdy Danuše Nerudová.

Se získáváním autority podle svých slov nikdy neměla výraznější problém. Kromě nesmlouvavého přístupu za to vděčí též pracovním výsledkům, které za ní stojí. Přesto občas cítí, že na ni míří kritika častěji, a to právě proto, že je žena. To ji v jistých směrech posiluje. "Kdybych nebyla v průběhu své kariéry podceňována, možná bych vůbec nebyla tam, kde jsem," říká Nerudová, kterou přezíravý přístup okolí vždy motivoval spíše k vyšším výkonům.

Ačkoliv se nenazývá feministkou a ani neuvažuje o zavádění kvót určujících minimální počet žen ve vedení univerzity, snaží se dávat svým kolegyním co nejvíce šancí k profesnímu růstu.

O kandidatuře na funkci rektorky do poslední chvíle vůbec neuvažovala. Na podzim 2017 čím dál více narážela na zkostnatělost českého vysokého školství, které jí neumožňovalo pracovat podle jejích představ. Mnohdy musela více času věnovat administrativě okolo než samotné vědě. V jednu chvíli dokonce zvažovala, že z akademické půdy úplně odejde. "Zbývaly mi pak jen dvě možnosti: buď kandidovat a zkusit něco změnit, nebo jít pryč," vysvětluje Nerudová.

Nakonec ji přesvědčil okruh nejbližších spolupracovníků. "Ráda dávám za vzor zahraniční univerzity. Pořád jsem musela poslouchat různá vysvětlení, proč u nás něco nejde. To bylo hlavním důvodem, proč jsem se nakonec nechala ke kandidatuře přemluvit," vypráví od pohledu skromná žena, která je však mezi kolegy známá svými neustálými kritickými připomínkami.