Týden splácení dluhu Janu Palachovi. Nechat se zbít

Ten lednový týden devětaosmdesátého, týden úcty k Palachově oběti, začínající nedělí 15. ledna 1989, měl své malé dějiny: spousta převážně mladých lidí (byly jich tisíce!) a představitelé disentu (už nejen Charty 77) přicházeli ke kašně znovu a znovu. I když moc proti nim zasahovala mimořádně brutálně. Přijít si i druhý, třetí… den pro jistotu dalšího nářezu, ledovou sprchu, eventuálně pro zadržení a výslech − to předpokládalo velký hněv, velkou rozhodnost, velkou odvahu.

A nad tím vším velkou úctu k mladému muži, který na tom samém místě stál před dvaceti lety sám. A hořel. Ten hněv se projevil novým postojem: tentokráte se hned rozehnat nedáme! Možná dnes, ale zítra přijdeme zase. Ve středu bijci jen přihlíželi. Kdo ví, co všechno jim šlo hlavou − nejspíše se v nich městnal vztek: Včera jsme je museli mlátit a dnes máme odkudsi shora rozkaz jenom na ně koukat? Mohlo to vypadat, že moc nahlédla, že to přepískla, a že odteďka nechá tiché projevy úcty proběhnout.

Nevíme, kdo všechno věděl, že v ten den, v tu středu, ve Vídni zasedá (další kontrolní) konference o evropské bezpečnosti a spolupráci − pokračování významné konference Helsinské, která před více než deseti lety překvapivě přiměla také Husákův režim publikovat a dodržovat lidská, tedy i občanská, politická práva. Byla to tenkrát jedna z inspirací ke vzniku Charty 77. A především Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, který se stal statečným monitorem toho, jak moc lhala, když slibovala. Moc se tou jednodenní přestávkou a následujícím (ve čtvrtek), mimořádně brutálním rozehnáním bezostyšně přiznala ke své slabosti: bojí se vnějšího světa, bojí se svých občanů, bojí se tak, že neví, koho se bát víc. Bít, či nebít? Podle toho…