T. G. Masaryk byl přísný, cílevědomý a měl jasnou představu. A byl velmi dobrý PR stratég, říká jeho pravnučka

Když Charlotta Kotíková vzpomíná na svého pradědečka Tomáše Garrigua Masaryka, vždy o něm hovoří jako o prezidentovi. "Může to vypadat divně, ale v rodině jsme k němu měli určitou úctu. To nebyl dědeček ani pradědeček, to byl pan prezident. I máma s tetou o něm tak často mluvily," říká úspěšná česká kurátorka.

Prvního československého prezidenta osobně nepoznala, její život však výrazně ovlivnil, stejně jako další příbuzní zvučných jmen. Všichni podle jejích slov formovali její životní hodnoty, kterými jsou především práce a zájem o věci veřejné. Dnes Charlotta Kotíková vnímá jako velký společenský problém, že jsou lidé ochotní udělat věci pro peníze, a ne proto, že je to slušné nebo v zájmu veřejnosti. "Ideály sociálně spravedlivého světa, který umožňuje všem lidským bytostem žít důstojný život, jako by se ztrácely v záplavě peněz a v sociální nerovnosti, která roste po celém světě," myslí si Kotíková.

HN: Co je pro vás nejdůležitější životní hodnotou?

Práce. Jsem prostě workoholik, to se jinak nedá říct. Všimla jsem si, že když nějakou dobu nemám úkol, začnu být strašně nervózní. Vadí mi, když nemám cíl. Potřebuji mít drive a být neustále do něčeho zapojená.

HN: Proč je pro vás důležité být zapojená?

Myslím, že tak se člověk narodí. Nemohu říct, že bych to zdědila po mamince (Herbertě Masarykové, vnučce TGM), ta si daleko víc četla, byla pasivnější. Ale třeba teta Anna byla velice aktivní. Ke stáří se všechny tyto vlastnosti ještě umocňují.

HN: Jste teď pracovitější než dříve?

Určitě. Také je to tím, že má člověk pocit, že má méně času. Není to ale tak, že bych si řekla − no, tak za tři roky tady nebudu. Je to proto, jak si daleko víc uvědomuji, že čas strašně rychle utíká. Tak si říkám, co všechno ještě musím udělat. A pak si také víc uvědomuji, co jsme si říkali v rodině. Vyrůstala jsem s babičkou, to byla paní Míla Slavíčková. Nebyla z Masarykovy rodiny, byla přivdaná a byla velice energická. Vždy mi říkala: "Co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek." Jezdily jsme s babičkou do Rybné nad Zdobnicí, do východních Čech, a tam se pracovalo od rána do večera. A člověk se pak snažil stihnout toho odpracovat co nejvíce.

HN: Práci jako hlavní hodnotu jste tedy převzala z rodiny?

Myslím, že ano. Nepracovat se u nás považovalo za amorální. Byl tam velký tlak na to, že práce je ukázkou morálního postoje. Práce a zájem o věci veřejné, to jsou hodnoty, které jsem absorbovala. Ale nešlo o to, aby výsledky práce byly oceněny finančně, peníze nehrály roli. Tohle téma bylo vždy tabu, o financích jsme nemluvili. Samozřejmě že člověk musí něco mít, aby přežil. Ale potřeba je nějaké minimum, a co je nad tím, není nutné. Šlo spíš o to, jak kdo svou prací přispěje ke stavu společnosti.

HN: Je to hodnota, kterou vidíte i v dnešní společnosti?

Myslím, že upadá po celém světě.

HN: Proč?

Lidé jsou ochotní udělat věci jen pro peníze, a ne proto, že je to slušné. To je myslím strašný problém.

HN: Kde tento problém nejvíce vnímáte?

Ve všech oblastech po celém světě. Bohatství nyní determinuje cenu člověka. Lidé mají pocit, že musí akumulovat bohatství, aby ve společnosti znamenali víc. A znamenají víc z pohledu materialistického přístupu než z hlediska toho, co skutečně pro společnost vytvoří. Když pan prezident Trump řekne, že nepřestane prodávat zbraně Saúdské Arábii − přestože víme, že na turecké ambasádě se stala nejhorší možná vražda z popudu vedení Saúdské Arábie −, protože by to znamenalo méně peněz pro americkou pokladnu, je to katastrofa.

HN: Snižuje se hodnota člověka?

Padá níž. Člověk je hozen vlkům, protože musí být nějaké finanční výsledky. To decimuje celý svět a rozlévá se jako otrávená voda. Vzniká morální bahno.